< Dotaz k Bibli z listu Židům

Otázka: Kdo napsal List Židům?

Odpověď: Dnes nevíme, kdo napsal List Židům. Ze samotného textu víme o autorovi šest věcí:

1) Autor v listu Židům 11:32 hovoří o „sobě“; řecký text je v mužském rodě, takže autor byl muž.

2) V listu Židům 13:23 je zmíněn Timotej, takže autor Timoteje znal (a nebyl jím).

3) Židům 13:22–24 ukazuje, že čtenáři v rané církvi věděli, kdo byl autorem.

4) Autor měl rozsáhlé znalosti Písma (které měl mimo jiné i Pavel).

5) Autor byl velmi logický a systematický spisovatel (což byl také Pavel).

6) Autor (nebo autoři) psal(i) velmi poeticky a výmluvně, možná dokonce více, než jak to pozorujeme v Pavlových listech.

Otázka: Jaké je hlavní poselství knihy Židům?

Odpověď: Hlavním poselstvím je, že „Kristus je lepší“. List Židům byl napsán, aby ukázal jak kontinuitu mezi Starým zákonem a křesťanstvím, tak i novou, radikální proměnu pod Kristem. Kristus je lepší než lidé, lepší než andělé, lepší než zákon a lepší než oběti.

Otázka: Vzhledem k tomu, že podle Židům 1,1 byly do Bible přijaty pouze knihy napsané očitými svědky, proč je tam tedy kniha Židům? Nikdo neví, kdo ji napsal.

Odpověď: To není pravda. Dnes to sice nevíme, ale raní křesťané to věděli, o čemž svědčí osobní poznámka v Židům 13:22–25. Jen pro doplnění: Klement Římský se v svém dopise Korinťanům, napsaném v letech 96–98 n. l., mnohokrát odvolává na Židům. Jsme tedy vděční rané církvi, nikoli za sepsání Písma, ale za jeho uznání.

Tertullian (208–220 n. l.) se v díle O skromnosti, kap. 20, str. 97, domníval, že List Židům napsal Barnabáš, ale neexistují pro to žádné další důkazy.

Origenes (225–254 n. l.) se domníval, že List Židům napsal Pavel, ale také zmiňuje, že jiní s tím nesouhlasili.

Mezi rané křesťany, kteří učili, že List Židům napsal Pavel, patřili:

Irenej (182–188 n. l.)

Klement Alexandrijský (193–217/220 n. l.)

Origenes (225–254 n. l.)

Dionýsius z Alexandrie (246–265 n. l.)

Adamantius (kolem roku 300 n. l.)

Athanasius (kolem 318 n. l.)

Alexander z Alexandrie (313–326 n. l.) uvádí, že Židům 13:8 napsal Pavel. Obžaloba Ariuse, kap. 3, str. 70

Po Nicejském koncilu

Eusebius z Cesareje (323–326 n. l.) uvádí, že se vedly spory o to, zda List Židům napsal Pavel, či nikoli.

Athanasius (356–360 n. l.) cituje Židům 1:4 jako Pavlův text. Čtyři pojednání proti arianům, pojednání 2, kap. 14, str. 348.

Atanasius (335 n. l.) uvádí, že List Židům je dílem Pavla. Sváteční dopis 7, kap. 7, str. 526

Synopsis Scripturae Sacrae (350–370 n. l. nebo 5. století)

Gregor z Nyssy (382–383 n. l.) uvedl, že list Židům napsal Pavel, a odkazuje na Židům 5,5. Proti Eunomiovi, kniha 6, kap. 2, s. 183

Ambrož Milánský (370–390 n. l.) uvádí, že Pavl napsal List Židům. O mystériích, kap. 8.45, str. 323

Jan Zlatoústý (před rokem 407 n. l.) zmiňuje, že Pavel napsal List Galatským a List Židům. Komentář k Listu Filipským, kázání 4, verš 30, str. 200

Jan Cassian (419–430 n. l.) (implicitně) odkazuje na Židům 13:8 jako na text apoštola v díle Sedm knih, kniha 5.6, str. 584, a na Židům 12:22, 23 jako na text apoštola v díle První konference opata Mojžíše, kap. 14, str. 302

Mezi kacíři

Pelagiánský kacíř Theodor z Mopsuestie (392–423/429 n. l.)

Otázka: Co je na verších Židům 1,1–3 šokující, či dokonce skandální (s výjimkou toho, co je v dobrém smyslu)?

Odpověď: Bůh je přítomen i mnohem dále od nás než ta nejvzdálenější galaxie. Naplňuje nebe hvězdami, jejichž počet je přinejmenším stejný jako počet zrn písku na mořském pobřeží. Ale všimne si Bůh vůbec smítka prachu kroužícího kolem zrnka písku, které rádi nazýváme světem? Člověk by si mohl myslet, že Bůh má na práci lepší věci.

A pak najednou, bum, Bůh se zjeví a objeví se přímo před tvým obličejem. Můžeš Ho jasně slyšet. Můžeš Ho vidět, aniž bys oslepl nebo zemřel. Můžeš se Ho zeptat na cokoli. Chcete vědět, jaké je nebeské království? No, možná to pro vás bude těžké úplně pochopit, ale pokusím se to vysvětlit tak, abyste tomu porozuměli. Mimochodem, mám hlad, pojďme si dát nějakou rybu. Ale nemáme žádné ryby, které bychom vám mohli dát; celou noc jsme nic nechytili. To nevadí, tentokrát to platím já.

Jak se může Bytost tak mocná, tak čistá, tak svatá, tak „cizí“ nám, tak ponížit, že nás přijde navštívit jako jeden z nás? Pokud jste někdy četli o králi nebo princi, který se převlékl za žebráka a šel do města navštívit lidi, není to nic ve srovnání s tou vzdáleností ve slávě a cti, kterou Ježíš překonal, když přišel na tuto zemi.

Otázka: Znamená Židům 1,2, že už nejsou žádní proroci?

Odpověď: Ano i ne, pokud to správně pochopíme.

Ano, po Kristu již nebyli žádní proroci ve smyslu Starého zákona, kteří nám dali knihy Bible a jsou součástí základu, na němž je postavena církev podle Efezským 2:20.

Ne, v Novém zákoně stále existoval dar proroctví (1. Korinťanům 12:29; 14:4). Někteří muži a ženy, kteří měli tento dar, jsou zmíněni ve Skutcích 21:9–10.

Otázka: Existoval Ježíš v nebi, než přišel na zem, jak uvádí Židům 1:2?

Odpověď: Ano, podle Židům 1:2, Jana 1:1–3 a Ježíšových vlastních slov v Janovi 17:5. Nejsem si jistý, jaký jasnější důkaz by si někdo mohl myslet, že potřebuje.

Kolosanům 1:15 „Syn [Jeho lásky] je obrazem neviditelného Boha, prvorozeným před veškerým stvořením. V něm totiž bylo stvořeno všechno, co je v nebi i na zemi, viditelné i neviditelné, ať už jsou to trůny, panství, vládci nebo mocnosti. Všechno bylo stvořeno skrze Něho a pro Něho. On je před vším a všechno v Něm drží pohromadě. A On je hlavou těla, církve; On je počátek a prvorozený z mrtvých, aby měl ve všem prvenství.“

To, že se stal Synem Božím vtělením, však nevyvrací, že byl „s Bohem“ na počátku. (Jan 1:1–2, 10, 14–15)

Otázka: V Židům 1:3 se píše, že Ježíš usedl po pravici Boha Otce. Dokazuje to snad, že Otec má fyzické tělo?

Odpověď: Ne, stejně jako pravá strana automobilu nedokazuje, že má auto ruce. V odpovědi je třeba zvážit tři body.

1. Výraz „po pravici“ ve skutečnosti znamená čestné místo.

2. „Po pravici“ by se také mohlo vztahovat na fyzickou polohu. Ačkoli Bůh naplňuje nebesa i zemi (Jeremiáš 23:23–24), Bůh Otec má také lokalizovanou přítomnost na svém trůnu (Zjevení 4; 5:7).

3. Ani to, že Bůh má lokalizovanou přítomnost, nedokazuje, že je vázán na fyzické tělo nebo že fyzické tělo má. To však nevylučuje, že se Bůh Otec může zjevit v jakékoli podobě, kterou si přeje, včetně plamene nebo fyzického těla.

Jiný výklad najdete v knize When Cultists Ask, str. 283–284.

Otázka: Vzhledem k tomu, že se Ježíš v Židům 1:4 „stal“ nadřazeným andělům, nebyl jim snad nadřazený již předtím?

Odpověď: V nebi byl nadřazený andělům, jak naznačuje Jan 17:5. Když však Ježíš přišel na zem, zbavil se své slávy, jak uvádí Filipským 2:7. Ježíš se dočasně stal nižším než andělé, jak výslovně říká Židům 2:7,9. Židům 1:4 nyní ukazuje, že Otec vyhověl Ježíšově prosbě z Jana 17:5.

Otázka: Naznačuje Židům 1:5–6, že Kristus je anděl?

Odpověď: Ne, ve skutečnosti to ukazuje právě opak, zejména v Židům 1:6–8 a Židům 2:16. Ačkoli Všemohoucí Bůh měl moc dát Kristu jakoukoli přirozenost, kterou si přál, včetně přirozenosti anděla, Židům 2:11, 14, 16–17 ukazuje, že Ježíš se vtělil jako člověk, nikoli jako anděl.

Otázka: Cituje verš „Ať ho uctívají všichni Boží andělé“ (Židům 1:6) Deuteronomium 32:43, vzhledem k tomu, že masoretský text tuto pasáž neobsahuje?

Odpověď: Ano. Text v Židům 1:6 je jasný. Stejná fráze nebo podobná se nachází jak v Svitku od Mrtvého moře 4Q44 (Deuteronomium 32:43), tak v Septuagintě (Deuteronomium 32:43). Musí se jednat o chybu v rukopisu, která se vkradla do masoretského textu.

Otázka: Má být Ježíš v Židům 1:6 pouze uctíván, nebo znamená řecké slovo, že mu andělé pouze „projevili úctu“, jak učí někteří Svědkové Jehovovi?

Odpověď: Argument ve prospěch uctívání Ježíše založený na slově „proskuneo“: Anglická slova pro uctívání se v Novém zákoně vyskytují 76krát. (Domnívám se, že je to proto, že věřící se hodně věnovali uctívání.) Řecké slovo „proskuneo“ se vyskytuje ve všech případech kromě 16.

P1. Mimo jiné se čtyři nebeská stvoření klaní Bohu v Zjevení 19:4.

P2. Nikdy se neklaněj nikomu jinému. Satan požádal Ježíše, aby se mu poklonil v Matoušovi 4:9. Ježíš odpověděl, že se klaní pouze Bohu v Matoušovi 4:10. Anděl ve Zjevení 19:10 řekl, aby se uctíval pouze Bůh. Všichni lidé, kteří se klaní šelmě ve Zjevení 14:9, za to budou trpět.

P3. Když Ježíš citoval Starý zákon v Matoušovi 4:10 a Lukášovi 4:8, použil slovo „proskuneo“.

P4. Andělé se klanějí Ježíši v listě Židům 1:6

P5. Mnoho lidí se klanělo Ježíši, včetně učedníků před Kristovým vzkříšením (Matouš 14:33), mudrců (Matouš 2:2), malomocného (Matouš 8:2), představeného (Matouš 9:18), učedníků po Kristově vzkříšení (Matouš 28:9,17; Lukáš 24:52), posedlý z Gerasy (Marek 5:6), římští vojáci z posměchu (Marek 15:19)

P – Shrnutí: To, co činí nebeskí andělé, co činili učedníci a další lidé, a dokonce i to, co činili římští vojáci v posměchu, je vhodné, aby upřímně činili i Ježíšovi následovníci.

Slovo „proskuneo“ se však používá i pro ty ze synagogy satana, kteří padají k nohám členů církve ve Filadelfii ve Zjevení 3:9. Lze argumentovat, že „proskuneo“ by v Matoušovi 15:25; 18:26 a 20:20 mohlo znamenat prostě padnutí na kolena před někým.

Ačkoli „proskuneo“ může někdy znamenat pouze klečení, je to převládající výraz pro uctívání. Navíc i ve vlastním překladu Svědků Jehovových „Překlad nového světa“ je slovo „proskuneo“ v listu Židům 1:6 přeloženo jako „uctívání“. Podle publikace Svědků Jehovových „Odpovědi verš po verši“ (str. 100–101) tomu tak bylo ve verzích „Překladu nového světa“ z let 1953, 1960, 1961 a 1970. Časopis „Strážná věž“ to od revize z roku 1971 změnil na „sklonit se“.

Pokud si myslíte, že způsob, jakým křesťané vykonávají proskuneo vůči Ježíši, je nevhodný, jakým způsobem tedy vy vykonáváte proskuneo vůči Ježíši?

Jak mi na konci dlouhé diskuse řekla jedna svědkyně Jehovova, před Ježíšem by se poklonila, kdyby tu dnes byl, ale protože tu není, proto se mu neklaní. Chápal jsem její argument, pokud by Ježíš pro ni nikdy nebyl přítomen. V Matoušovi 18:20 však Ježíš řekl, že kde jsou dva nebo tři shromážděni v jeho jménu, tam je on uprostřed nich. Když jsme tedy spolu, měli bychom se Ježíši klanět. Navíc Římanům 8:9–10 ukazuje, že všichni, kdo patří Kristu, mají v sobě Kristova ducha.

Navíc překlad „Nový svět“ Svědků Jehovových zde projevuje zaujatost. Slovo „proskuneo“ překládá jako „uctívání“, když se používá ve vztahu k Bohu (Zjevení 5:14; 7:11; 11:16; 19:4; Jan 4:20 atd.), avšak pokaždé, když se totéž slovo použije ve vztahu k Ježíši, je překládáno jako „poklona“ (Matouš 14:33; 28:9,17; Lukáš 24:52; Židům 1:6).

Nicméně, jakkoli je argument týkající se slova „proskuneo“ silný, teprve začínáme s argumenty dokazujícími, že Ježíš je Bůh a je hoden uctívání. Mezi další body patří mimo jiné argument „Tomáš“ v diskusi o Janovi 20:24–29, argument „cti“ v diskusi o Janovi 5:23 a argument „uctívání“ v diskusi o Zjevení 5:9–14. Další body týkající se argumentu „proskuneo“ a dalších argumentů najdete v knize When Cultists Ask na str. 284.

Otázka: Znamená Židům 1:9 „Ježíš, který je Bůh, Otec, který je tvým Bohem“, nebo „Ježíš, Otec, který je tvým Bohem“?

Odpověď: Je to první varianta, která oslovuje Ježíše. V řečtině i angličtině by to mohlo být chápáno oběma způsoby. Nicméně New International Bible Commentary, str. 1507, uvádí, že ačkoli je gramatika veršů 8 i 9 nejednoznačná, je jisté, že záměrem je „vokativ“ (Ježíši, který jsi Bůh, Otče, který je tvým Bohem). To víme díky srovnání s hebrejským textem, z něhož je tato pasáž citována: Žalm 45:6–7. Židovský překlad Žalmu 45:7 od Aquily zní: „Ó Bože, Tvůj Bůh Tě pomazal.“

Otázka: Co by Žalm 110 znamenal pro Žida v Židům 1:13?

Odpověď: Části Žalmu 110 jsou citovány v Matoušovi 22:44; Markovi 12:36–37; Lukášovi 20:42–44; Skutcích 2:34–35; Židům 1:13; 5:10 a podrobně rozebírány v Židům 7:1–28. Žalm 110 citovalo třináct církevních autorů z doby před nicejským koncilem. Co říkali, najdete na stránce. Židovští autoři Midraše Tehillim a Komentáře k žalmům (200–500 n. l.) uznávali Žalm 110 jako mesiášský.

Otázka: Jak máme podle Židům 1:14 nahlížet na anděly?

Odpověď: Zde je pět klíčových bodů týkajících se našeho současného i budoucího vztahu k andělům.

Budeme soudit anděly (1. Korinťanům 6:3)

Nemáme pomlouvat nebeské bytosti, ať už anděly, nebo démony. (Juda 8–10)

Andělé nám slouží (Židům 1:14)

Můžeme nevědomky hostit anděly (Židům 13:2)

Nesmíme uctívat anděly (Kolosanům 2:18); máme být oddaní pouze Ježíši (2. Korinťanům 11:2)

Otázka: Co je v 2. kapitole Listu Židům hlavním bodem, kromě Ježíšova velkého díla a jeho vznešeného postavení?

Odpověď: Není to jen velikost Ježíše, ale spíše to, jak daleko pro nás zašel. V 1. kapitole Židům byl Ježíš nadřazený jako Syn Boží a ve 2. kapitole Židům je Ježíš nadřazený jako Syn člověka. Pro geografickou analogii: nejde jen o to, že Ježíš je vyšší než Himaláje. Spíše to, že původně byl vyšší než Himaláje, ale pro nás sestoupil až na dno Tichého oceánu do Mariánského příkopu, aby nás s sebou vynesl až na Himaláje.

Za tím samozřejmě stojí záměr celé knihy, který je uveden v Židům 2,1 a následujících verších: nenechte se odvést.

Otázka: Jak se v Židům 2,1 někteří, kdo následují Krista, odchýlí?

Odpověď: I když někteří katastrofálně odpadnou kvůli nějaké náhlé události, to není význam slova „odplout“. Toto řecké slovo, pararyomen, se v Novém zákoně vyskytuje pouze zde a v Příslovích 3:21 v řeckém překladu Starého zákona zvaném Septuaginta. Odkazuje to na postupné vzdalování se, které může být zpočátku nepatrné, ale nakonec může být značné. Představte si prsten, který tiše sklouzne na konec prstu, pak spadne a nakonec může být mnoho mil daleko. Máme odpovědnost dbát na to, abychom se ani nezačali vzdalovat.

Otázka: Máme podle Židům 2:2 poslouchat slova, která pronášejí andělé, nebo ne?

Odpověď: Ano i ne, pokud to správně pochopíme. Ano, lidé v Bibli naslouchali Božím poslušným andělům, protože ti předávali Boží poselství. Ne, nemáme věnovat pozornost tomu, co učí zlí, padlí andělé (Galatským 1:8; 1. Janův 4:1–3). Sám Satan se může vydávat za anděla světla (2. Korinťanům 11:14–15). Mojžíšův zákon však byl dán skrze anděly podle Deuteronomia 33:2 (Septuaginta), Skutků 7:53 a Galatským 3:19. Zmiňuje to také Josefus ve svém díle „Starověk Židů“, kniha 15, kapitola 136.

Otázka: Myslíte si, že podle Židům 2:2–3 je ignorování evangelia méně závažné, stejně závažné nebo závažnější než ignorování zákona od dob Mojžíše až po Krista?

A: V listu Židům 2:2–3 se píše, že jelikož evangelium je větší než zákon, odmítnutí evangelia je horší než odmítnutí Mojžíšova zákona. Řecké slovo „my“ znamená něco víc než jen „my“. Je to téměř jako „ne oni, ale my“.

Q: Jaký je v Židům 2:3 rozdíl mezi odmítnutím spasení skrze Krista a jeho ignorováním?

A: Ve Židům 2:4 může slovo „různé“ ve výrazu „zázraky“ mít obrazný význam „různobarevné“, tj. těžko ignorovatelné. Odmítnutí znamená, že se člověk rozhodl přiklonit se k opaku, a alespoň v daném okamžiku k němu zavřel dveře. Ignorování znamená, že se člověk ani nepřibližuje, ani nevzdaluje, a v daném okamžiku k němu možná nechává dveře otevřené. Nakonec však není žádný rozdíl; pokud se rozhodnete tuto spásu nepřijmout, neexistuje žádná jiná cesta do nebe (Jan 14:6; Skutky 4:12). Avšak i když člověk evangelium zcela odmítl, Bůh mu později může změkčit srdce a on se může obrátit, činit pokání a přijmout je později, jak to učinil Saul z Tarsu.

Otázka: Vzhledem k tomu, že v Židům 2:6 je Ježíš označen jako „prvorozený“ Boží, je Ježíš stvořenou bytostí? Nemáme uctívat stvořené bytosti, jak říká Římanům 1:25.

Odpověď: Pro naše pochopení pojmu „prvorozený“ je významný vztah mezi Otcem a Synem. V odpovědi je třeba pochopit dvě pravdy.

1. Zvažte tuto analogii. „Zplodí“ lidé děti, nebo si je koupí již hotové v obchodě? Božská přirozenost Jednorozeného Syna není Otcem stvořena o nic více, než lidé „stvoří“ děti.

2. Synovo lidství bylo stvořeno Bohem a nazýváme Ho prvorozeným jak z hlediska postavení, tak z hlediska toho, že jako první vstal z mrtvých (1. Korinťanům 15:20). Je nesprávné používat pojem „prvorozený“ k popření první pravdy: Ježíš je prvorozený v cti, ale je také „Jednorozený“ (Jan 3:16).

Skutečnost, že druhý bod je pravdivý, však neprokazuje, že první bod je nepravdivý. Ježíš existoval před všemi stvořenými bytostmi, jak ukazuje 1. Janův 1.

Otázka: V Židům 2:6–9, vztahuje se tento úryvek z Žalmu 8 na lidi, věřící nebo na Ježíše?

Odpověď: Primárně se vztahuje na „syna člověka“, tedy na Ježíše. Věřící však budou kralovat s Kristem, takže se sekundárně vztahuje i na věřící.

Otázka: Jak byl Ježíš v Židům 2:9 nižší než andělé?

Odpověď: To se mohlo zdát podivné i andělům. Musíme se na to dívat z pohledu „na počátku“, „tehdy“ a „nyní“.

Původně: Poté, co stvořil všechny věci (Židům 1:2), měl Ježíš podle Jana 17:5 slávu u Otce v nebi.

Při vtělení: Filipským 2,5–8 nám říká, jaké veliké věci Ježíš vykonal předtím, než přišel na zem. Ježíš se vyprázdnil a stal se zde na zemi méně mocným než andělé. Židům4:15 a 5,7–8 uvádějí o něco podrobněji, čím Ježíš na zemi prošel.

Nyní je Ježíš mnohem větší než andělé, jak ukazují Židům 1:4-8 a 2:7. Jan 17:5, Filipským 2:9-11 a Zjevení 5:11-14 vyprávějí, co se stalo poté, co Ježíš vystoupil do nebe.
Kdo by se vzdal všeho, čeho se vzdal Ježíš, a spoléhal se pouze na důvěru a víru, že to dostane zpět? Pouze někdo, kdo si myslel, že lidé, za které se obětoval, za to stojí. Myslím, že se dá říci, že Ježíš musel být Bůh, protože nikdo by to pro nás neudělal, pokud by neměl srdce velikosti Boha!

Otázka: V Židům 2:9 se píše, že Ježíš okusil smrt za všechny, proč tedy nejsou všichni spaseni? Je za některé lidi zaplaceno dvakrát, jednou jimi a jednou Ježíšem?

Odpověď: Tuto otázku si kladli kalvinisté, jako například John Owen. Owen došel k závěru, že jelikož

1. Kristova oběť je úplnou úhradou za všechny hříchy, včetně nevěry [pro ty, na které se tato úhrada vztahuje].

2. Ne všichni budou spaseni; někteří nepůjdou do nebe.

3. Kristova oběť tedy nebyla pro všechny [Bůh neposkytl nevyvoleným způsob, jak dosáhnout odpuštění hříchů a dostat se do nebe].

[Můj komentář k tomuto názoru zní: narodili se jako beznadějní hříšníci bez východiska, nakonec to nebyla jejich vina, že šli do pekla; odpovědnost za to leží výhradně na jejich Stvořiteli.]

Je zajímavé, že někteří, kdo kladou tuto otázku, nemají problém s „dvojitou vinou“ a tvrdí, že lidstvo nese vinu za Adamův hřích stejně jako Adam. Každopádně je Owenova otázka stále oprávněná. Všichni by se měli shodnout na tom, že

1. Bůh vyžaduje pouze jedinou oběť

2. Ale tato oběť musí být přinesena

Ježíš zajistil splacení dluhu za všechny, ale nikomu ho nevnutil, takže ne všem bylo toto splacení připsáno. Jinými slovy, pokud chudák dluží milion dolarů a milionář mu z milosti dá kufr plný milionu dolarů, a ten chudák ten kufr spálí, chudák je stále plně zodpovědný za dluh, i když ho milionář zaplatil. Platba byla poskytnuta, ale nebyla uplatněna. Na Owenovo trilema bych tedy odpověděl takto.

1. Kristova oběť je úplným splacením všech hříchů, včetně nevěry [pro ty, na které je splacení připsáno].

2. Ne všichni budou spaseni; někteří se do nebe nedostanou.

3. Proto nebyla Kristova oběť připsána všem [tj. Bůh nevynutil, aby Kristova oběť byla splátkou za ty, kteří ji odmítli].

4. Nakonec to byla jejich vina, ne Boží, že se na ně Kristova oběť nevztahovala.

Kromě této neformální analogie zde uvádíme skutečné a autoritativní biblické učení.

Židům 4:2 „Neboť i nám bylo zvěstováno evangelium, stejně jako jim; ale poselství, které slyšeli, jim nic neznamenalo, protože ti, kdo je slyšeli, je nespojili s vírou.“ (NIV) Neříká se zde, že Ježíš za ně nezemřel, ale že oni to nespojili s vírou.

1. Janův 2:2 „On [Ježíš Kristus] sám je smírnou obětí za naše hříchy, a to nejen za naše, ale i za hříchy celého světa.“ (BSB)

1. Timoteovi 2:4–6 „který [Bůh] chce, aby všichni byli spaseni a došli k poznání pravdy. Neboť je jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, který dal sám sebe jako výkupné za všechny – svědectví, které bylo vydáno v pravý čas.“ (BSB)

Otázka: Co je na výrazu „vůdce/zakladatel naší víry“ v Židům 2:10; 12:2 neobvyklého?

Odpověď: Slovo pro „vůdce/zakladatel“, řecké archegos, je do angličtiny mimořádně těžké přeložit. Znamená něco jako „vůdce“, „autor“ nebo „průkopník“, ale tyto výrazy nejsou dostatečně výstižné pro to, co slovo skutečně znamená. Význam zahrnuje současně „původce“, „zakladatel“, „průkopník“ i „vůdce“. Toto slovo zahrnuje jak pojem „hlavní iniciátor“, tak i „hrdinský vůdce“. Mohli bychom si Ježíše představit také jako „průkopníka“ nebo „průzkumníka“, avšak to není správné; Ježíš totiž nejen našel cestu, ale On je Cesta a jediná Cesta (Jan 14:6; Skutky 4:12).

Otázka: Jak mohl Ježíš ve Židům 2:10,18 skutečně trpět, když je Bůh?

Odpověď: Ježíš je ze 100 % Bůh a ze 100 % člověk. Ježíš však nebyl jen napůl člověk, ale ze 100 % člověk, a byl schopen trpět stejně jako člověk, protože byl stejně lidský jako my. Ježíš je však zároveň stejně Bůh jako Bůh Otec. Přesné podrobnosti o tom, jak se tyto dva aspekty Ježíše vzájemně vztahují, zůstávají záhadou. Můžeme však poznat některé věci v rámci toho, co učí Bible.

Ježíš na zemi byl jednou osobou s jednou vůlí. Nebyl to dva lidé ani dvě vůle v jednom těle. Existovala závažná hereze zvaná nestorianismus, která učila, že Kristus byl dvěma osobami. Je sporné, do jaké míry se Nestorius mýlil, ale nestoriáni po něm zašli ještě dál a přiklonili se také k pelagianismu. Mnoho nestoriánů šířilo evangelium v Číně. Nakonec byli z Čínské říše vyhnáni a mnozí odešli na sever, kde obrátili jeden mongolský kmen. Později byl tento mongolský kmen vyhlazen jinými Mongoly. Ve Střední Asii žilo mnoho nestoriánů, ale mnozí z nich byli vyhlazeni muslimem Tamerlánem a dalšími krvežíznivými dobyvateli.

Ježíšova božská přirozenost neznamenala, že by jeho lidská přirozenost byla bezvýznamná. Jeho utrpení bylo skutečné, ne jen zdánlivé. Vážná hereze zvaná monofyzitismus učí, že Kristova lidská a božská přirozenost jsou spolu něco jako lžička čaje v oceánu. Monofyzité se dnes nazývají kopti.

Otázka: Vzhledem k tomu, že Ježíš byl již dokonalý, jak mohl být podle Židům 2,10.18 zdokonalen utrpením?

Odpověď: Ježíš předtím nebyl nedokonalý. Řecké slovo pro „zdokonalit“, teleiusai, odvozené od teleo, znamená dokončit, uskutečnit nebo dovršit. Ježíš měl poslání, které měl splnit, a to také učinil.

Otázka: V Židům 2:11–14, 17 se píše, že pokud jsme bratři a jedno s Ježíšem, budeme mít stejnou přirozenost jako Ježíš?

Odpověď: Máme stejnou lidskou přirozenost jako Ježíš a v nebi budeme mít stejnou bezhříšnou lidskou přirozenost. Nemáme však a nikdy nebudeme mít Ježíšovu božskou podstatu. 2. Petrův 1:4 říká, že budeme mít podíl na božské přirozenosti, ale to se týká toho, co nám dal Kristus, ne toho, co máme ve své podstatě.

Otázka: Jak v Židům 2:13 Ježíš vložil svou důvěru v Otce a jak bychom to měli dělat my?

Odpověď: Na zemi se Ježíš dočasně ponížil a vzdal se části své slávy, jak ukazuje Jan 17:5. Ježíš důvěřoval Otcově cestě, i když věděl, že ho to dovede ke smrti. V Janovi 17:5 Ježíš věřil, že Otec mu vrátí slávu, kterou měl dříve.

Otázka: Jsme podle Židům 2,13–14 Kristovými dětmi, nebo Kristovými bratry, jak říká Židům 2,11–14.17, anebo Kristovou nevěstou, jak uvádějí Efezským5:25 –33 a Zjevení 21,2?

Odpověď: Všechno výše uvedené. Pojmy „děti“, „bratři“ a „nevěsta“ jsou metafory, které se snaží částečně popsat náš blízký vztah s Kristem. Všichni věřící, muži i ženy, jsou bratry a nevěstou Kristovou.

Otázka: Má v Židům 2:14 ďábel moc nad smrtí, nebo má Bůh veškerou moc, jak uvádí Efezským 1:11–22?

Odpověď: Než bude možné na tuto otázku odpovědět, musíme nejprve pochopit dvě věci.

Boží svrchovanost

Vše, co Bůh určí, se stane, a nic se nestane, pokud to Bůh nedovolí.

1. Vše, co Bůh určí, se stane. Izaiáš 14:24,27; 43:13; 55:11; Jan 10:29; Židům 6:17; Matouš 28:18. Mezi příklady patří Daniel 9:26;11:27 ,35,36; 12:1

2. Bůh ví a vidí vše. 1. Janův 3:20; Žalm 139; Přísloví 5:21; 15:3; Židům 4:13; Izaiáš 46:10

3. Bůh činí, jak se mu zlíbí. Matouš 20:15; Žalm 115:3; 135:6; Římanům 9:20; Daniel 4:35

4. Pro Boha není nic příliš těžké. Genesis 18:14; Jób 42:2; Jeremjáš 32:17; Matouš 19:26

5. Bůh vládne nade vším. Žalm 103:19 [vládne, neřídí mechanicky]

6. Nic se nestane mimo to, co Bůh dovolí, jak ukazují Jób 1:12; 2:6; Jakub 4:15.

7. Každé rozhodnutí „losu“ pochází od Hospodina. Přísloví 16:33

8. Všechno spolu působí k naplnění Boží dobré vůle. – Římanům 8:28; Efezským 1:11; Přísloví 16:4

9. Nikdo nemůže úspěšně zmařit Boží rozhodnutí, jak ukazuje Izaiáš 43:13; Římanům 11:29.

10. Mnohým se daří vzdorovat Boží přikázané či zamýšlené vůli. Skutky7:39 ,51;4:11 ;13:46 ; 14:2; 2 Kor 6:1

11. Lidé se vzpírají, ale nikdo nakonec neuspěje – zeptejte se Jonáše.

Bůh může delegovat svou svrchovanost

Bůh má svobodu rozhodnout se, že na určitou dobu a v určitých mezích přenechá malou část své svrchovanosti jiným. Bůh nebyl nucen stvořit roboty.

1. Někteří lidé si myslí, že se neděje nic jiného než to, co Bůh výslovně určí. – Žádný verš to ve skutečnosti neříká.

2. Některé věci „nepřišly Bohu na mysl“ – Jeremjáš 19:5; 32:35

3. Věřící mohou z vlastní iniciativy konat některé dobré skutky. 2. Korinťanům 8:17

4. Některé věci Boha velmi rozhněvají. Jeremjáš 5:29; 8:19; 12:8; Ezechiel 8:6

5. Některé věci zarmucují Boha. Lukáš 19:41–44; Matouš 23:37–9; Jeremjáš 4:19–22; 9:1

Ďábel má moc požadovat smrt. To se však nakonec změnilo, neboť Kristus nyní má klíče od smrti a podsvětí (Zjevení 1:18).

Otázka: Mohl by Ježíš v Židům 2:16-17 podlehnout pokušení a zhřešit?

Odpověď: Stejně jako Adam a Eva se ani Ježíš nenarodil s hříšnou přirozeností. Přesto měl Ježíš, stejně jako Adam a Eva, veškerou schopnost zhřešit, kdyby chtěl.

Útok pokušení byl skutečný, ale Ježíš by mu nepodlehl. Satanův útok na Ježíše připomínal zprávu z před několika lety o duševně nemocném japonském mistrovi bojových umění, který se vplížil do zoo, aby zaútočil na 800-librového ledního medvěda. Zachránili ho ošetřovatelé, kteří medvěda uspali. Z nemocničního lůžka chtěl světu sdělit, že „všechny jeho údery byly bez účinku“. Vedl zoufalý boj s ledním medvědem, ale lední medvěd s ním žádný zoufalý boj nevedl. Stejně tak Satanovy údery na Ježíše neměly žádný účinek.

Viz také diskuse k Matoušovi 4:1–11 pro více informací.

Otázka: V Židům 2:16–18 a Židům 4:15, bez ohledu na to, zda Ježíš mohl zhřešit, jak mohl být pokoušen? Jakub 1:13 říká, že Bůh nemůže být pokoušen zlem.

Odpověď: V odpovědi je třeba zvážit šest bodů.

1. Jedním z Božích božských atributů je, že Bůh nemůže být pokoušen zlem (Jakub1:13 ).

2. Ježíš je Bůh (Jan20:28 ; Židům 1:9,11).

3. Ježíš však měl také lidskou přirozenost (Židům 2:14–17).

4. Ježíš se zbavil mnoha božských vlastností, aby mohl přijít na zem (Filipským 2:5–7; Jan 17:5).

5. Bible nám neříká přesně, jak se Ježíš zbavil své slávy, pouze to, že tak učinil.

6. Stejně jako lze testovat 100% čistou vodu na přítomnost nečistot, i když test nic nenajde, tak i Satan mohl zkoušet Krista, zda má hřích.

Otázka: V Židům 2:17 se píše, že Ježíš byl ve všem podobný nám; jak tedy mohl být Ježíš Bohem?

Odpověď: Ježíš se dočasně zbavil mnoha svých božských vlastností, jak je uvedeno ve Filipským 2:6–7 a Janovi 17:5. Autor listu Židům zjevně nechtěl sdělit, že Ježíš nemohl být ničím víc než člověkem, jinak by v Židům 1:8–9 a Židům 3:1–6 neukázal, že Ježíš je Bůh. Více informací najdete také v diskusi o Filipským 2:6–9.

Otázka: Proč musel být Ježíš podle Židům 2,17–18 plně člověkem? Někteří by si mohli myslet, že jelikož byl Ježíš také Bohem, byl nad lidskými slabostmi.

Odpověď: Existují dva vzájemně se doplňující důvody: za prvé, aby žil, pochopil a zažil, jaké to je být člověkem (Židům2:18 ), a za druhé, aby jako člověk mohl být obětí za všechny (Židům2:17 ).

Židům 2:17 říká, že Ježíš musel být člověkem, ve všem podobným svým bratrům, aby se stal naším veleknězem. Židům 2:16 říká, že nepomáhal andělům, ale lidem.

Židům 2:18: Možná znáte lidi, kteří mají potíže s vztahem k Bohu, protože „On nechápe, jaké to je být člověkem.“ Ale ve své lidskosti prožil Ježíš celou škálu pocitů, které prožíváme my všichni. V evangeliích najdeme mnoho příkladů, které nám ukazují, že Ježíš prožíval lidské emoce. Projevoval lidem soucit, cítil hněv vůči těm, kteří měli zatvrzelé srdce (Marek 3:5), a rozhořčení (Marek 10:14), a byl ohromen a povzdechl si nad nevěrou (Marek 6:6; 8:12), ale také miloval toho mladého muže (Marek 10:21). Jak se blížila hodina Jeho zatčení, Ježíš pociťoval úzkost a skleslost (Matouš 26:37). Když přišel k Lazarově hrobu, plakal nad svým milovaným přítelem (Jan 11:35).

Stejně jako Ježíš trávil čas službou zástupům, pociťoval také potřebu soukromí (Marek 6:31; 7:17; 7:24 a 9:30). Stejně tak po svém osamělém půstu na poušti měl hlad (Matouš 4:2) a chápal, jak hladové byly zástupy, které nakrmil. Ježíš čelil pokušením: ďábel mu nabídl všechna království světa a provokoval ho, aby dokázal svou božskost tím, že se vrhne z okraje chrámu. I ďábel věřil, že Ježíš může být pokoušen kvůli své lidskosti (a ďábel znal Krista v jeho předvtělené existenci před pádem). A zatímco Ježíš visel na kříži (téměř umlácen a ubit k smrti), byl znovu pokoušen, aby „sestoupil“ a zachránil sám sebe.

Kdyby Bůh nežil mezi námi jako plnohodnotný člověk, mohli bychom říci, že Bůh nechápe, jaké to je být člověkem. Ježíš však prožil lidství v plné míře, a proto se dokáže vcítit do našich potřeb a pocitů – na nejosobnější úrovni ví, co to znamená být člověkem.

(přispěl Mark Dumdei)

Lactantius (cca 303–cca 325 n. l.) se vyjádřil podobně. „Kdyby však nepřijal lidské tělo, nebyl by schopen praktikovat to, co učil – totiž nezlobit se, netoužit po bohatství, nenechat se strhnout chtíčem, nebát se bolesti a pohrdat smrtí. Tyto věci jsou zjevně ctnosti, ale bez těla je nelze uskutečnit. Proto na sebe vzal tělo právě z toho důvodu, aby – jelikož učil, že je třeba překonat tělesné touhy – to nejprve sám osobně praktikoval, aby nikdo nemohl uvádět křehkost těla jako výmluvu.“ Epitome k Božským institutům, kap. 50, str. 242.

Stručně řečeno, Ježíš musel být stoprocentně člověkem, aby se mohl stát smírnou obětí za naše hříchy, ale zároveň byl stoprocentně Bohem, aby byl bez hříchu a mohl nás spasit. Náš prostředník musel být plně Bohem a plně člověkem.

Otázka: Jak mohl být Ježíš v Židům 2,17 plně člověkem, když se nenarodil z lidského otce?

Odpověď: Na tuto otázku odpověděl Jan Damašský (704–736 n. l.). Řekl, že Adam, Eva a Set vznikli třemi různými způsoby, a přesto byli všichni plně lidmi. Stejně tak ani to, že se Ježíš narodil z Panny Marie, ho nediskvalifikuje z toho, aby byl plně člověkem. Více informací najdete v knize „Výklad pravoslavné víry“, svazek 1, kapitola 8, str. 8, od Jana Damašského.

Otázka: Je v Židům 2,17 to, že Ježíš je zároveň Bohem i člověkem, dočasný stav, nebo to bude trvat navždy?

Odpověď: Skutečnost, že Ježíš je člověkem i Bohem, bude trvat navždy, protože v listu Židům 13:8 se píše: „Ježíš Kristus je stejný včera, dnes i navěky.“ Až se Ježíš vrátí, bude i nadále nazýván „Synem člověka“, jak uvádí Matouš 26:64.

Otázka: Byl Ježíš v Židům 2:18 skutečně Bohem, když Jakubův list 1:13 říká, že Bůh nemůže být pokoušen?

Odpověď: Kdyby byl Ježíš pouze Bohem, pak by byl „nepokoušitelný“, což teologové nazývají také „bezhříšný“. Všichni křesťané se shodují na tom, že ďábel se pokusil Krista pokoušet a že Kristus nikdy nezhřešil, ale někteří teologové, jako například Charles Hodge, tvrdili, že bylo možné, aby Kristus zhřešil, jinak by pokušení nebyla skutečná. Jiní teologové, jako například William Shedd, tvrdí, že pokušení byla skutečná, ale pro Krista bylo přesto nemožné zhřešit. John Walvoord říká, že Shedd má pravdu, protože stejně jako veslice může skutečně zaútočit na válečnou loď, válečná loď není kvůli veslici v nebezpečí potopení. Více informací najdete na.

Otázka: V Židům 3:2, 5, 6 jsou Ježíš i Mojžíš uvedeni jako muži věrní; věrnost je jednou z devíti částí ovoce Ducha svatého v Galatským 5:22b. Co ale přesně je věrnost?

Odpověď: Jedna věc je nakonec udělat to, co vám bylo přikázáno, svěřeno nebo o čem jste věděli, že byste měli udělat. Ale lze se na vás spolehnout, že uděláte to, co vám bylo svěřeno? Lze se na vás spolehnout, i když vás potkají obtíže, utrpení nebo pronásledování? To je věrnost.

Otázka: Říká Židům 3:3–4, že Ježíš je Bůh?

Odpověď: Rozhodně ano, protože Bůh postavil dům a Ježíš je stavitel.

Otázka: Ukazují Židům 3:6, Židům 3:14 a Ezechiel 3:17–21, že praví věřící mohou ztratit své spasení?

Odpověď: Zralí, zbožní křesťané se v této otázce neshodují.

Křesťané, kteří tvrdí, že lidé nemohou ztratit své spasení, by řekli, že ti, kteří chvíli věřili a pak odpadli, se nikdy „nepodíleli na Kristu“, o čemž svědčí to, že „neuchovali svou odvahu“.

Křesťané, kteří tvrdí, že lidé mohou o svou spásu přijít, by museli říci, že dříve měli podíl na Kristu, ale již jej nemají, a to z toho důvodu, že „neuchovali svou odvahu“.

Bez ohledu na to by se všichni křesťané měli shodnout na tom, že Boží znalost osudu člověka, ještě předtím, než se ten člověk vůbec narodil, se nemění. Proto se nikdo z vyvolených nemůže nikdy stát jedním z zavržených (nevyvolených), jelikož Boží znalost je dokonalá. Všichni by se také měli shodnout na tom, že existují někteří, kteří se mohou jevit jako spasení, ale odvrátí se od Boha a nikdy se nevrátí.

Viz také diskuse k Židům 6:4–12 pro více informací.

Otázka: V čem se toto druhé varování v Židům 3:7–11 liší od prvního varování v Židům 2:1–3? Potřebují lidé dnes dva druhy varování?

Odpověď: Nejedná se o falešná varování, ale o pasáže, které musíme brát vážně. Židům 2:1–3 varuje před neúmyslným odkloněním se a ignorováním Boha. Toto varování se týká zatvrzelosti a úmyslného odklonu od Boha. Často může první vést k druhému.

Otázka: Jak souvisí zkouška na poušti v Židům 3:7–4:7 s čtenáři Listu Židům?

Odpověď: Poté, co se dvanáct zvědů vrátilo z Kanaánu, stáli Izraelité na poušti před rozhodnutím, zda budou důvěřovat Bohu, či nikoli. Tato generace selhala a Bůh řekl, že nikdo z této generace, kromě Kálefa a Jozueho, nebude smět vstoupit do Zaslíbené země.

Podobně i čtenáři Listu Židům stojí před podobným rozhodnutím. Navzdory jakýmkoli těžkostem či pronásledování stojíme před rozhodnutím, zda budeme kráčet s Bohem, či nikoli.

Otázka: Jak je možné, že v Židům 3:10 všichni z té generace neznali Boží cesty a zemřeli v hříchu?

Odpověď: Brát Bibli doslovně neznamená, že si nemůžeme uvědomit, že Bůh někdy mluví obecně. Bůh mluvil o té generaci Izraelitů obecně. Písmo však jasně uvádí, že všichni z té generace zemřou na poušti, s výjimkou Jozueho, Kálefa a lidí z mladší generace.

Otázka: Může se člověk podle Židům 3:12 odvrátit od živého Boha?

Odpověď: Jistě. 1. Janův list 2:19 zmiňuje ty, kteří odešli od nás, protože ve skutečnosti nikdy nebyli součástí nás. Skuteční věřící, jako například David a Šalomoun, mohou na určitou dobu upadnout do hříchu a poté se vrátit.

Pokud jde o to, zda se praví křesťané mohou trvale odvrátit od víry, ztratit spasení a skončit v pekle, další informace najdete v rozboru Efezským 1:14 a Židům 6:4–10.

Otázka: Jaké jsou podle Židům 3:13 různé způsoby, jak hřích zatvrzuje srdce?

Odpověď: Hřích i lidé se mohou zatvrzovat v začarovaném kruhu. V Židům 3:13 se zatvrzuje hřích, ale v Židům 3:8,15 se zatvrzují lidé. Hřích se může zatvrzovat nejméně pěti způsoby.

1) Když člověk často opakuje stejný hřích, stává se tento hřích „známým“ a pohodlným, zatímco by měl být pro křesťana odpudivý a cizí.

2) Může ochladit vaše srdce vůči Bohu. Můžete ztratit úctu k Bohu a brát Boží požehnání jako samozřejmost. Trvalý hřích může nakonec otřást vaší vírou.

3) Hřích může lidi odradit a svádět je k tomu, aby to vzdali.

4) Může ublížit ostatním a zatvrdit je, když vidí, že jste věřící, a přesto tolerujete hřích v sobě, takže si myslí, že pro ně možná není tak špatné být k hříchu tolerantní. Hřích se jim nezdá tak závažný, když vidí, že ho pácháte.

5) Může to odvrátit lidi od Krista, protože si budou myslet, že pokud se tak chovají křesťané, nechtějí být součástí toho všeho.

Otázka: Co v Židům 3:19 bránilo Izraelitům z Mojžíšovy generace, aby se těšili ze zaslíbené země? Jak to dnes brání nejen nevěřícím, ale i některým věřícím, aby se těšili z Božích požehnání?

Odpověď: Je zajímavé, že Židům 3,19 nemluví o neposlušnosti, ale spíše o nevěře. I když jejich neposlušnost byla závažná, hlavní příčinou bylo to, že se rozhodli nedůvěřovat a nevěřit v Boha a v Jeho dobré zaopatření pro ně. Z Božího pohledu byli nevěřící a neposlušní, a proto nebyli užiteční.

Otázka: Co přesně říká varování v Židům 4:1–2?

Odpověď: Ačkoli některé překlady uvádějí „dávejme si pozor, aby“, doslovnější překlad zní „bojme se, aby“.

Otázka: Mělo by se v Židům 4,2 překládat „nespojili to s vírou“ nebo „nebylo to smícháno s vírou“?

A: V řeckých textech se zde vyskytují rozdíly a existují tři hlavní způsoby, jak to přeložit. Nakonec se to zúží na dva způsoby a záleží na tom, zda je řecké slovo „spojit/sjednotit“ v jednotném nebo množném čísle. Je-li v jednotném čísle, pak spočívala chyba v tom, že poslech nebyl spojen s vírou. Je-li v množném čísle, pak problém spočíval v tom, že to s nimi nebylo spojeno. Různé řecké rukopisy to uvádějí odlišně.

Jednotné číslo a) „nespojili to s vírou“ – Harclejský syrský rukopis. Jinými slovy, posluchači nedokázali spojit poselství s vírou.

Jednotné číslo b) „[to] nebylo smícháno s vírou“. Sinaiticus, Jan Zlatoústý, Wolfenbüttel (6. století), gruzínský rukopis. Jinými slovy, poselství a víra se nepodařilo sjednotit z neupřesněné příčiny.

Akuzativ množného čísla) „neboť se nepřipojili k těm, kteří to přijali ve víře.“ str. 13? (otazník znamená, že se to tak jeví, ale není to jisté), str. 46, (Alexandrinus), Vaticanus, Ephraemi Rescriptus, Bezae Cantabrigiensis, etiopský, byzantský, arménský, palestinský syrský (6. století). Jinými slovy, nespojili se s Božím lidem, který poselství přijal s vírou.

Otázka: Jak se v Židům 4:3a, 8–11 nacházejí dnešní věřící v Božím sobotním odpočinku?

Odpověď: Těm, kteří přijímají Ježíše jako svého Pána a Spasitele, dává Ježíš odpočinek od snahy vydobýt si cestu do nebe vlastními silami. Do tohoto odpočinku vstupujeme již nyní na zemi, ale konečný odpočinek nás čeká také v nebi.

Otázka: Proč v Židům 4:3b, 5–6 někteří nikdy nevstoupili do Božího odpočinku, i když dodržovali sobotu?

Odpověď: Dodržovali sobotu, ale nevěřili v to, že mají následovat Boha a důvěřovat, že se o ně postará. Pokud děláme správné věci, ale ne z víry, také se Bohu nelíbíme, jak naznačuje Židům 11:6.

Otázka: Co je na slově sabbatismos („sabatový odpočinek“) v Židům 4:9 neobvyklého?

Odpověď: Jedná se o jediné řecké slovo, které se v žádné řecké literatuře až do vzniku Listu Židům nevyskytuje. Je velmi pravděpodobné, že si toto slovo autor sám vymyslel.

Otázka: Jaký je v Židům 4:12 rozdíl mezi duší a duchem?

Odpověď: Křesťané se neshodují v tom, na co kladou důraz při popisu lidské přirozenosti. Zde jsou tři různé teorie, které kladou důraz na různé aspekty:

Trojčlenná: Lidé mají tělo, duši a ducha. Tělo se skládá z masa, chemických látek a elektrických signálů. Duše má inteligenci, emoce a vůli. Duch má svědomí a další aspekty.

Dvoudílná teorie: Lidé mají hmotnou a nehmotnou část. Duše a duch se liší, ale jsou propleteny, podobně jako je kostní dřeň propletena v kostní mřížce na koncích kostí našich paží a nohou. Kniha „Now That’s a Good Question“ (str. 237–240) rozebírá oba pohledy a zastává dvojdílný pohled.

Integrovaný: Ačkoli existují tři složky: tělo, duše a duch, vzájemné působení mezi nimi je tak silné, že interaktivní celek je důležitější než tyto tři samostatné části.

Otázka: Jaké další verše kromě Židům 4:15 dokazují, že Ježíš byl bez hříchu?

Odpověď: Verše, které ukazují, že Ježíš byl bez hříchu, jsou:

Jan 8:46 „Kdo z vás mě může usvědčit z hříchu? Jestliže mluvím pravdu, proč mi nevěříte?“

2. Korinťanům 5:21 „Bůh toho, který nepoznal hřích, za nás učinil hříchem, …“

Židům 4:15 „…ale máme toho, který byl ve všem pokoušen tak jako my, a přece nehřešil.“

1. Petr 1:19 „…beránek bez vady a bez poskvrny.“

1. Petr 2:22 říká, že Ježíš nespáchal žádný hřích.

1. Janův 3:5 říká, že Ježíš neměl hřích.

(Citáty z Berean Standard Bible)

Otázka: Co je na pasáži v Židům 5:1–10 neobvyklého?

Odpověď: Stejně jako moderní literatura používá různé literární techniky, i chiasmus je stará literární technika často používaná ve starověkých spisech, včetně latinských spisů římského Cicera a na mnoha místech ve Starém zákoně. V chiasmu se pasáž symetricky opakuje. Zde je vzorec v Židům 5:1–10. Všimněte si, že Židům 5:2 a Židům 5:9 nejsou stejné, ale spíše se navzájem kontrastují.

Žid 5,1 Každý velekněz je vybrán z lidí, aby zastupoval lid před Bohem a přinášel dary a oběti za hříchy.

- Žid 5,2 Stará se o nevědomé a bloudící, neboť i on sám podléhá slabosti

- - Žid 5:3 Přináší oběti za své vlastní hříchy i za hříchy lidu

- - - Žid 5:4 Nezískává si slávu sám, musí být povolán Bohem, jako byl Áron.

- - - Žid 5:5-6 Tak ani Kristus si sám nepřisvojil slávu, ale Bůh řekl, že je Ježíšovým Otcem. Kněz podle řádu Melchisedechova

- - Žid 5:7-8 Na zemi přinášel modlitby a prosby … Ačkoli byl synem, naučil se poslušnosti skrze to, co vytrpěl

- Žid 5:9 Jakmile byl zdokonalen, stal se zdrojem spásy

Žid 5:10 Ježíš byl Bohem vybrán, aby byl veleknězem podle řádu Melchisedechova

Otázka: Co znamená ve Žid 5:2 výraz „jednat shovívavě“?

Odpověď: Toto řecké slovo, metriopathein, neznamená lhostejnost (že je to přijatelné nebo v pořádku) ani hněv, ale zaujetí střední cesty mezi těmito dvěma extrémy.

Otázka: Jak souvisí Ježíšův první příchod v Židům 5:5 a Skutcích 13:33 s veršem ze Žalmu 2:7 „Dnes jsem tě zplodil“?

Odpověď: Ačkoli byl Ježíš zplozen Otcem před počátkem času, zde se o tom nemluví. Ježíš byl zplozen Bohem Otcem nepo pohlavním, ale fyzickým způsobem, když přišel na zem.

Žádný verš v Bibli neříká, že by Ježíš byl synem Božím nějakým jiným způsobem v jakémkoli pozdějším čase. Římanům 1:4 pouze dodává, že Ježíš byl „prohlášen“ za Syna Božího s mocí skrze své vzkříšení z mrtvých.

Otázka: Jak by měl být v Židům 5:6 přeložen výraz „řád Melchisedechův“?

Odpověď: Slovo „řád“ se tomu blíží, ale v knize The Expositor’s Bible Commentary, sv. 12, str. 49 se uvádí, že překlad „řád Melchisedechův“ není zcela správný, protože žádný „řád“ ani rodová linie Melchisedechova neexistovaly. Výraz „podoba Melchisedechova“ sice do jisté míry vystihuje význam, ale bohužel přesně nevystihuje formálnost, jakou by měl, na rozdíl od slova „řád“. Přesný význam se tedy nachází někde mezi těmito dvěma anglickými slovy.

Otázka: Učí Židům 5:7, že Ježíš měl tělo pouze před svým vzkříšením, jak to učí Svědkové Jehovovi a Církev sjednocení reverenda Moona?

Odpověď: Ne, jinak by Tomáš považoval Ježíše za podvodníka, když mu Ježíš ukázal své tělo, aby Tomáš uvěřil. Odpověď najdete v diskusi k 1. Petrovu 3:18.

Otázka: Bál se Kristus ve Židům 5:7 a Matoušovi 26:39 své smrti, nebo byl pevně odhodlán jít na kříž, jak uvádí Lukáš9:51 ?

Odpověď: Ježíš byl odhodlán naplnit svůj záměr na kříži, ale prosil, aby mu byl tento kalich, je-li to možné, odňat. Ježíš se potil kapkami krve, tak velká byla jeho úzkost z toho, co věděl, že se stane. Nikde se však neříká, že by Ježíš byl bojácný nebo zbabělý.

Otázka: Pokud v Židům 5:7 Bůh Otec vyslyšel Ježíšovy modlitby, jak to, že „kalich“ smrti na kříži (Mk14:36 ) nebyl Ježíšovi v Getsemanské zahradě odňat?

Odpověď: Nejprve uvedu tři věci, které nejsou odpovědí, a poté samotnou odpověď.

(není to odpověď) Osvobozen od strachu ze smrti: Řecké slovo pro „poddanost“, eulabeia, může také znamenat úctyplný strach. Je však třeba změnit význam slov, aby se z „toho, kdo ho mohl zachránit před smrtí díky jeho úctyplné poddanosti/úctyplnému strachu“ stalo „toho, kdo ho mohl zachránit před strachem ze smrti“.

(blízko, ale není to odpověď) Bůh řekl „ne“: Řecké slovo pro „vyslyšel“, eisakoustheis, neznamená pouze, že Bůh zaslechl zvuk, ale spíše to, že Bůh modlitbu vyslyšel. Samozřejmě Bůh na některé naše modlitby odpovídá jasným „ne“, ale v tomto případě existuje lepší odpověď.

(není to správná odpověď) že Ježíš by neměl zemřít v Getsemane. V listu Židům, v evangeliích ani v žádných jiných spisech se nezmiňuje, že by se Ježíš modlil za to, kde by neměl zemřít.

Odpověď: Matouš 26:39; 26:42; Marek 14:36 a Lukáš 22:42 uvádějí, že Ježíšova modlitba měla nejen jednu, ale dvě části. První část zněla, aby Otec nechal tento kalich Ježíše minout. Druhá část zněla: „Avšak ne jak já chci, ale jak Ty chceš.“ Bůh odpověděl na Ježíšovu modlitbu „ano“, protože druhá část převážila nad první.

Z toho si můžeme vzít důležité ponaučení. Když něco chceme a víme, že to možná není v souladu s Boží vůlí, je dobré se k Bohu i tak modlit za to, co máme na srdci. Měli bychom se však modlit za to, aby se naplnila Boží vůle, nikoli ta naše.

Samozřejmě že Bůh Ježíše vysvobodil ze smrti skrze jeho vzkříšení, ale Ježíš také věděl, že Bůh byl naprosto schopen ho před smrtí uchránit. Kdyby Ježíš požádal, Otec by mohl poslat dvanáct legií andělů, jak je uvedeno v Matoušovi 26:53. Jak bychom však mohli mít výkupné za naše hříchy, kdyby Ježíš nezemřel na kříži? Jsem rád, že Ježíš se modlil i tu druhou část té modlitby.

Otázka: Vzhledem k tomu, že Ježíš byl poslušný Bohu (Židům 5:8 a Filipským 2:7–8), jak by mohl být Ježíš Bohem?

Odpověď: Na zemi měl Ježíš úlohu podřídit se Otci a být mu poslušný. V Trojici jsou všichni tři rovni svou podstatou, liší se však úlohou a postavením.

Církevní spisovatel Ambrož Milánský v roce 378 n. l. na to poukázal v díle O křesťanské víře, kniha 2, kapitola 10, verše 84, 88, str. 234–235. Na zemi byl Ježíš jako dítě podřízen Marii a Josefovi. Znamená to snad, že Ježíš byl méně než Marie a Josef? – Samozřejmě že ne.

Otázka: Může se v Židům 5,8 vševědoucí Bůh učit? Pokud ne, jak se mohl Ježíš naučit poslušnosti?

Odpověď: Ježíš na zemi prošel věcmi, které v nebi zažít nemohl. Navíc se Ježíš při svém příchodu na zem dočasně vzdal své vševědoucnosti. Ježíš se rozhodl zbavit se mnoha svých božských vlastností (Filipským 2:5–7, Jan 17:5). Na zemi nevěděl všechno, například den svého návratu (Matouš 24:36). Bůh již teoreticky věděl vše o poslušnosti a utrpení. Ale Bůh přišel na zem jako Ježíš Kristus a při plnění svého poslání se naučil, co znamená být poslušný tváří v tvář utrpení.

Zajímavé je, že překlady Židům 5:8 obvykle uvádějí „ačkoli byl synem“, aby byly v angličtině gramaticky správné. I když by se totéž dalo říci v řečtině Nového zákona (koiné), není to to, co říká Židům 5:8. Píše se tam „ačkoli byl synem“, což ještě více zdůrazňuje, že Ježíš nebyl jen jedním z mnoha synů, ale že Ježíš byl „synem“.

Otázka: Je v Židům 5:12–13 v pořádku pít duchovní mléko?

Odpověď: Duchovní mléko znamená základní pravdu evangelia. Duchovní mléko je dobrá věc, po které by křesťané měli toužit podle 1. Petra 2:2. Stejně jako by však malé dítě mělo vyrůst a být schopné jíst maso, tak bychom měli i my.

Otázka: Proč v Židům 6,1 opouštíme základní věci a přecházíme k věcem pro zralé, když se v Židům 5,11–14 učili základní věci jen pomalu?

Odpověď: Je čas opakovat základní věci, protože čtenář jim ještě nebyl schopen porozumět. Zde však nastal čas dát jim ochutnat zralejší věci a ukázat jim, že existuje více než jen to, co se učili pomalu.

Otázka: Jaké jsou v Židům 6:1–3 základní věci týkající se Krista ve srovnání s pokročilými věcmi?

Odpověď: Mezi základní věci patří podle Židům 6,1–3 pokání, víra v Boha, křty, vkládání rukou, vzkříšení mrtvých a věčný soud. Obecně však platí, že základní věci jsou ty primární, nezbytné pro spasení. Jiný názor je, že se jedná o věci ze Starého zákona, jak učí „Believer’s Bible Commentary“ (str. 2172–2173) a „Evangelical Commentary on the Bible“ (str. 1136).

Mezi zralé věci patří zbytek této kapitoly, tedy ti, kteří odpadají, a Boží zaslíbení.

Mnohé doktríny mají jak základní, tak i pokročilou část. Například to, že existuje pouze jeden Bůh, je základní věc, a to, že Otec, Ježíš a Duch Svatý jsou Bůh, je také základní věc. Porozumění tomu, co Bible říká o Trojici, by pak bylo pokročilejší věcí.

Otázka: Jaké by měly být naše pocity při čtení Židům 6:4–8?

Odpověď: Měli bychom sdílet Boží zármutek i zármutek ostatních nad ztracenými. Ježíš velmi truchlil nad Jeruzalémem v Matoušovi 23:37–39. Pavel sloužil Bohu „se slzami“ ve Skutcích 20:19. Pavel si dokonce přál, aby byl odříznut pro svůj lid, pokud by to znamenalo jejich spasení, jak píše v Římanům 9:1–3. Židé, stejně jako lidé zmínění v Židům 6:4–8, byli tak blízko, a přece tak daleko.

A přesto v nás také vyvstává pocit smíření. Když někdo zahyne v pekle, může jen říci: „Byla to moje vlastní vina.“ Bůh nikoho nenutil, aby si zvolil peklo; spíše Bůh spravedlivě poslal lidi určené pro peklo tam, kam si zasloužili jít, a to buď výslovně kvůli volbě, kterou učinili, nebo implicitně kvůli volbě, kterou odmítli učinit.

Otázka: Co nás Židům 6,4–12 učí o spasení?

Odpověď: V 6. kapitole Listu Židům se objevují dvě odlišné otázky.

1) Jak se může živý člověk dostat do stavu, kdy pro něj již není možné pokání ani spasení?

2) Může pravý křesťan ztratit svou spásu?

1) Ztráta dalších příležitostí:

Ano, člověk se může dostat do bodu, za kterým už pro něj není možné další pokání. Co činí verš z Listu Židům 6:6 obzvláště děsivým, je to, že říká, že lidé, kteří odpadnou způsobem, o kterém autor hovoří, již nikdy nemohou být přivedeni zpět. Někteří vykladači tvrdí, že se jedná o hypotetickou situaci, která by se nikdy nemohla stát. Neexistuje však žádný náznak toho, že by Bůh chtěl, abychom toto varování ignorovali, zatímco ostatní varování v Bibli nikoli. Naopak, jak Židům 6,6, tak Matouš 12,31–32 (rouhání proti Duchu Svatému) mají trvalý charakter. V Matoušovi 12,31–32 Židé, kteří nikdy nebyli křesťany, viděli a slyšeli dost na to, aby poznali, že je to pravda. Nejenže se však toho dne rozhodli nepřijmout Kristova slova, ale Jeho skutky přisuzovali ďáblu.

Křesťané však stále hřeší (1. Janův 2:1). Ve skutečnosti, pokud si myslíme, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není (1. Janův 1:8). Na co tedy odkazují verše v předchozím odstavci?

Dva hlavní účely Listu Židům spočívají v tom, ukázat Židům, jak je Kristus naplněním Starého zákona, a povzbudit věřící židovského původu, aby se nevraceli k judaismu, ale setrvali ve víře. Tyto pasáže se tedy NEVZTAHUJÍ na někoho, kdo hřeší, ale na někoho, kdo se odvrací od Krista a vrací se ke své falešné naději, ať už je to judaismus, nebo obecně řečeno, k nějakému jinému náboženství. 1. Janův 2:18–19 říká, že i v těch dobách byli lidé, kteří „vypadali“ jako spasení návštěvníci církve, ale pak odešli, pravděpodobně natrvalo. Jan říká, že odešli, protože nikdy nebyli součástí nás. Pokud někdo projde uličkou nebo pronese nějaká slova, ale nevytrvá ve své víře a později se odvrátí od křesťanství, neznamená to, že ztratil spasení; pokud se nikdy nevrátí, znamená to, že od počátku nikdy nebyl spasen.
Zde jsou čtyři případy, které znám osobně a o nichž si myslím, že se na ně tento text NEVZTAHUJE.

1. Jedna křesťanská studentka, kterou jsem znal, několik měsíců říkala Bohu, že s ním nechce mít nic společného, a prosila Ducha Svatého, aby odešel z jejího života. Inteligentně stále věřila, ale byla úmyslně neposlušná. Později činila pokání a vrátila se k víře. Říkala, že verš z Židům 6:6 pro ni byl obzvláště děsivý. Nicméně činila pokání. Možná ji Bůh milostivě usvědčoval tím, že jí připomněl tento verš a téměř se jí zeptal: „Je to tvoje konečná odpověď?“ Člověk, který se dostal do rozporu s Židům 6:6, se nikdy nekáže a nebude se chtít nikdy kát.

2. Znal jsem pastora jednoho malého sboru, který říkal, že byl pastorem sedm let, než byl skutečně spasen. Poté, co byl spasen, pokračoval v pastorační službě. Nejedná se zde o případ odpadnutí od víry, ale o někoho, kdo od počátku nikdy nebyl spasen.

3. Když jsem jako [křesťanský] teenager sekal trávník, vyšla ven jedna křesťanka a dali jsme se do řeči. Řekla mi, že její syn se odstěhoval do Kalifornie, aby mohl žít se svou přítelkyní. Byla si však jistá, že je stále spasený, protože v církvi složil vyznání víry. Nemyslím si, že měla pro svou jistotu nějaký základ. Apoštol Pavel nám ve 2. Korinťanům 13:5–6 říká, abychom zkoumali sami sebe a zjišťovali, zda skutečně setrváváme ve víře. Možná nikdy nebyl spasen, ale mohl by být spasen v budoucnu. Možná věděl o spasení tolik, že se k němu otočil zády, a vztahuje se na něj Židům 6:6. Možná byl dříve skutečně spasen, upadl do hříchu, ale protože je skutečně spasen, vrátí se. To nemůžeme říci. Pavel v 1. Korinťanům 5,1–5 přikázal Korinťanům vyloučit z církve nemravného bratra. 1. Korinťanům 5,5 však ukazuje, že Pavel stále měl naději, že po tomto disciplinárním opatření by tento bratr mohl být spasen. Domníváme se, že 2. Korinťanům 2,5–11 se vztahuje na téhož bratra a že se skutečně vrátil.

4. Osobně znám dva křesťany, z nichž jeden opustil víru a stal se muslimem, a druhý odešel a stal se mormonem. Oba později odešli a vrátili se ke křesťanství.

Závěr k tomuto tématu: Musíme rozlišovat mezi věřícím, který se odchýlil k hrubému hříchu, a někým, kdo popřel víru a obrátil se k něčemu jinému. Ať už je však jejich popření víry trvalé, ať už mohou být v budoucnu spaseni, nebo jsou spasení, ale upadli a vrátí se, musíme to nechat na Božím soudu.

Jaký by měl být náš postoj k někomu, kdo se odklonil? Nemělo by to být samolibé říkání: „Neboj se, stejně jsou spaseni.“ Nemělo by to být ani to, že je odepsáme, jako by se už nikdy nevrátili. Juda 23 říká: „Jiné zachraňujte tím, že je vytrhnete z ohně; a dalším prokazujte milosrdenství smíšené se strachem, nenáviděte dokonce i oděv poskvrněný tělem.“ (BSB). Konec verše z Judy 23 naznačuje, že tito lidé páchali dost závažné věci, ale přesto mohli být spaseni.

V Jakubovi 5:19–20 se píše: „Bratři moji, jestliže někdo z vás zbloudí od pravdy a někdo ho přivede zpět, mějte na paměti toto: Kdo odvrátí hříšníka od jeho bludné cesty, zachrání jeho duši od smrti a zakryje množství hříchů.“ (BSB)
2) Může pravý křesťan ztratit své spasení?

Tuto otázku lze rozdělit na tři dílčí otázky:

a) Může někdo, o kom Bůh [s jistotou] ví, že patří mezi vyvolené, kteří půjdou do nebe, překvapit vševědoucího Boha a do nebe se nedostane?

b) Může mít člověk jistotu, že je spasen, a přesto se smutně a navždy mýlit?

c) Může mít člověk oprávněnou jistotu, že půjde do nebe, a přesto se změnit a do nebe se nedostane?

Odpověď na první otázku, je-li formulována tímto způsobem, je zřejmá: ne.

Odpověď na druhou otázku zní ano, jak nám ukazuje Matouš 7,21–23.

Odpověď na třetí otázku zní „ne“, ale není to proto, že by člověk měl sílu vytrvat ve víře, nýbrž proto, že Bůh má sílu nás ve víře zpečetit a uchovat, jak ukazuje Efezským1:13 –14. Musíme však vyvážit nauku o „jednou spasen, navždy spasen“ s naukou, že praví svatí ve víře vytrvají. Máme povinnost zkoumat sami sebe i své vedoucí a ujistit se, že zůstáváme ve víře (2. Korinťanům 13:5–7).

Mimochodem, písemná debata mezi zastáncem učení „jednou spasen, navždy spasen“ a zastáncem názoru, že člověk může ztratit spasení pokaždé, když zhřeší, je k dispozici na adrese

.

Otázka: Mohou lidé podle Židům 6:4–12 ztratit spasení?

Odpověď: Skuteční křesťané se v této otázce neshodují, ale všichni by se měli shodnout na následujících bodech.

1. Bůh není nikdy překvapen. Ještě předtím, než se kdokoli narodil, Bůh s jistotou věděl, kdo všechno půjde do nebe (Zjevení20:12 , 15; 17:8; Žalm 139:16).

2. Někteří lidé budou při soudu překvapeni (Matouš7:21 –23).

3. Můžeme mít jistotu ve své spáse (1. Janův5:13 ; Židům4:16 ;10:35 ; Skutky8:13 , 20–23).

4. Naše oprávněná jistota by se neměla proměnit v samolibost. Křesťané mohou přijít o odměny v nebi a Filipským 2:12–13 ukazuje, že (po spasení) bychom měli na svém spasení pracovat s bázní a chvěním. Chvála Bohu, že to je On, kdo v nás působí!

5. Existuje něco jako falešné obrácení (1. Janův2:19 ; Jeremjáš17:10 ; Jakub 2:19; 2. Tesalonickým 2:9–10; 2. Petrův 2:17–22).

6. Můžeme poznat, zda je naše spasení pravé, tím, že se zkoumáme (2. Korinťanům 13:5-6), jinými slovy tím, že porovnáváme své učení a život s Písmem.

7. Je nám svěřena odpovědnost vytrvat (Židům6:11 ;10:36 ; Jakub 1:3-4; 2. Timoteovi 2:3; 4:5).

8. Duch Svatý zapečetil pravé věřící až do Soudného dne (Efezským 1:13–14; 4:30; Juda 24; 1. Timoteovi 1:14). Duch Svatý je zárukou toho, co má přijít (2. Korinťanům 5:5).

Otázka: Co znamená pasáž v Židům 6:4–12 o tom, že již není možné činit pokání vedoucí ke spasení?

A: Existuje nejméně šest názorů.

1. Ztráta spasení věřícího: Křesťané, kteří učí, že věřící mohou ztratit své spasení, by tento úryvek vykládali tak, že jakmile je spasení ztraceno, nelze jej nikdy znovu získat. Ačkoli jsem slyšel někoho učit, že to znamená, že je „obtížné“ spasení znovu získat, není to to, co slovo „nemožné“ v 6. kapitole Listu Židům znamená. Více o tomto názoru najdete v knize Hard Sayings of the Bible, str. 681–683.

2. Věřící, který vrací spasení: David O’Brien v knize *Today’s Handbook for Solving Bible Difficulties* (str. 307–310) uvádí, že věřící nikdy nemůže své spasení „ztratit“, což znamená, že žádný věřící nemůže zhřešit tak závažně, aby bez svého vědomí přišel o spasení. To, že zůstáváme spaseni, není udržováno skutky, stejně jako naše spasení není získáváno skutky. Skutečný věřící by se však mohl vědomě rozhodnout „vrátit“ své spasení Bohu. V takovém případě by byl jako ti, kteří znali pravdu a ukřižovali Ježíše. Takový člověk půjde do pekla. O’Brien vykládá slovo „nemožné“ tak, že je to nemožné pro člověka, ale ne pro Boha.

3. Neodpustitelný hřích. Ježíš hovořil o neodpustitelném hříchu v Matoušovi 12:31–32, Markovi 3:28–30 a Lukášovi 12:10–11. Jeden z autorů New Geneva Study Bible na str. 1567 (článek „Neodpustitelný hřích“) se domnívá, že i Židům 6:4–6, Židům 10:26–29 a 1. Janův 5:16–17 odkazují na neodpustitelný hřích.

4. Ztráta příležitosti ke spáse pro nevěřící: Neexistuje žádný způsob, jak být spasen bez Ježíšovy smrti a bez přebývání Ducha Svatého. Pokud člověk (bez pokání) odmítne přijít k Bohu skrze Ježíše (Jan 8:24) nebo se rouhá Duchu Svatému (Matouš 12:31–32; Marek 3:28–29), nikdy se nedostane do nebe. Lidé mohou vidět a ochutnat, ale nemohou spolknout.

5. Hypotetický argument ad hominem: Kdyby bylo možné spasení ztratit, pak by ho nebylo možné nikdy znovu získat. Ale jelikož spasení nelze ztratit, jsou tato přísná slova pouze vysvětlením, nikoli varováním. R. C. Sproul ve své knize *Now That’s a Good Question* (str. 592–594) zastává tento názor, ačkoli uvádí, že v této věci není dogmatický. Zajímavé je, že „New Geneva Study Bible“ (str. 1941) zmiňuje různé názory, ale tento mezi nimi není.

6. Ztráta způsobilosti křesťana k další službě: Odpadlý křesťan by neměl dobré svědectví, aby mohl v tomto životě dále sloužit, a ztratil by svou slávu v tisíciletí. Tento názor zastává „Bible Knowledge Commentary: New Testament“ (Komentář k biblickým znalostem: Nový zákon), str. 794.

Otázka: V Židům 6:18 se píše, že Bůh Všemohoucí může učinit cokoli, jak to tedy, že nemůže lhát?

Odpověď: Numeri 23:19 a 1. Samuelova 15:29 říkají, že Bůh nelže, ale Židům 6:18 říká, že Bůh nemůže lhát. Jsou to tři doplňující se odpovědi a všechny jsou pravdivé.

1. Bůh může učinit jakoukoli „věc“, ale lež není věc. Jelikož Bůh stvořil vše svým slovem (Genesis 1, Žalm 33:6,9) a vše, co řekne, se naplní (Izaiáš 55:10–11), pak cokoli řekne, bude pravda.

2. Na Boha nepůsobí žádné vnější omezení, ale Bůh se může rozhodnout dodržovat vnitřní omezení, která si sám stanovil. Bůh nemůže učinit nic, co by bylo v rozporu s Jeho přirozeností, jako je lhát, páchat zlo nebo popírat sám sebe.

3. A konečně, jak poukazuje publikace „Bible Difficulties and Seeming Contradictions“ (Biblické obtíže a zdánlivé rozpory) na str. 223, „Všemohoucí“ znamená, že Bůh může učinit cokoli, co chce. Jelikož Bůh nechce lhát, není zde žádný problém.

Klement Římský (96–98 n. l.) se rovněž zmiňuje o myšlence obsažené v tomto verši, že je pro Boha nemožné lhát, a to v 1. Klementově listu, kapitole 27, str. 12.

Augustin z Hippa (388–430 n. l.) rovněž učil katechumeny, že Bůh je Všemohoucí, ale nemůže zemřít, být oklamán, lhát ani popřít sám sebe. Ve skutečnosti, kdyby jako Bůh mohl tyto věci činit, nebyl by ve skutečnosti Všemohoucí. V knize „O vyznání víry“, kap. 2, str. 371

Viz diskuse k Jeremjášovi 32:17,27 pro další informace.

Otázka: Je v Židům 6:18 tvrzení, že je pro Boha nemožné lhát, v rozporu s Ježíšovou poznámkou v Mt 19:26, že „u lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všechno“? Jak může být pro Boha možné všechno, jak tvrdí Ježíš, pokud je pro Boha nemožné lhát, jak tvrdí List Židům?

Odpověď: Ve skutečnosti existují čtyři věci, které jsou pro Boha nemožné. Bůh nemůže:

lhát (List Židům 6:18)

být pokoušen zlem (Jakub1:13 )

Zříci se/popřít sám sebe (2. Timoteovi2:13 )

Přísahat na někoho většího než je On sám (List Židům 6:13)

Pro Boha není nic nemožné. Lhaní a logické rozpory nejsou „věci“, a Bůh je nedělá.

Otázka: Jaké jsou některé důsledky přesvědčení, že Bůh lže, jak je uvedeno v Židům 6:18?

Odpověď: Jedním z důsledků je, že lidé mohou odpadnout a připojit se k sektě, jako je například Církev sjednocení reverenda Moona. Zde je, co říká reverend Moon.

„Pokud někomu lžete, abyste ho zlepšili, není to hřích... I Bůh lže velmi často.“ Master Speaks3/16/1973 , str. 11.

Božský princip, str. 515: „Existují dva důvody, proč Ježíš předpověděl, že Pán přijde na oblacích. Zaprvé to bylo proto, aby se zabránilo klamům antikristů. Kdyby bylo jasně řečeno, že Kristus přijde na zem v těle, nebylo by možné žádným způsobem zabránit zmatku způsobenému klamy mnoha antikristů. ... Naštěstí se však tomuto zmatku podařilo zabránit, protože všichni věřící, vědomi si toho, že Kristus přijde na oblacích, vzhlíželi k nebi.“

Božský princip, str. 515 „Za druhé to bylo proto, aby povzbudil ty svaté, kteří v té době kráčeli po obtížné cestě víry.“

Avšak: Nazývat Boha lhářem je vážný hřích, jak vyplývá z 1. Janova 1:10; 5:10 a Titovi 1:2. Židům 6:18 říká, že Bůh nemůže lhát, stejně jako Numeri 23:19 a 1. Samuelova 15:29.

Kdyby bylo v pořádku lhát, bylo by v pořádku, kdyby reverend Moon lhal o tom, že je Mesiáš? O čem dalším by vám reverend Moon mohl lhát?

Otázka: Co je v Židům 6:19 „kotva pro duši“ a v čem spočívá funkce této kotvy?

Odpověď: Kotva má řetěz, který je ukotven k těžkému kovovému závaží nebo háku, což je skutečná část kotvy. Řetěz však bez těžkého háku příliš nepomůže. Stejně tak je naší kotvou naše víra v Krista a víra bez kotvy by nebyla pevná. Stejně tak, pokud není řetěz, loď odpluje a kotva k ničemu není. Bez víry mohou lidé také odplout.

Otázka: Proč je v Židům 7:1–10 Ježíš přirovnáván k Melchizedekovi z Genesis 14:18–20?

Odpověď: Jedním z jednoduchých důvodů je to, že samotný Starý zákon přirovnává Mesiáše k Melchizedekovi. Žalm 110,4 ukazuje, že Mesiáš bude navždy knězem podle řádu Melchizedekova. Tajemnou zmínkou o tom je pasáž v Genesis 14,18–20. Význam této zmínky je poněkud méně tajemně naznačen v Žalmu 110,4 a teprve v listu Židům 7,1–10 je konečně vysvětlen.

Je pravda, že autor Listu Židům klade důraz na detaily, které v knize Genesis nebyly hlavními body. Například Abimelechův otec tam také nebyl zmíněn, ale to z něj nedělá předobraz Krista. Autor Listu Židům nemůže dokázat tvrzení uvedená v Listu Židům 7:1–10 na základě autority knihy Genesis.

To však nikdy netvrdil. Křesťané věří, že Bible byla napsána pod inspirací a autoritou Ducha Svatého. Autor Listu Židům zdůrazňuje tři věci:

1. Důkaz o postavení Mesiáše ve srovnání s Melchizedekem na základě Žalmu 110:4.

2. Důkaz, že před kněžstvím Áronovým existovalo jiné Boží kněžství.

3. Mnozí křesťané také vnímají Melchizedeka jako předinkarnační zjevení Krista.

Jen pro doplnění: sekta v Kumránu chápala Melchizedeka jako nebeského vysvoboditele, který bude zvěstovat Boží spásu. V Svitcích od Mrtvého moře se Melchizedek objevuje v Apokryfu Genesis (1QapGen) 22:14–17 a v rukopisu Melchizedek (11Q13), stejně jako v Písních o sobotní oběti (4Q401) a v 4Q544. Na Melchizedeka odkazovali také Filón a Josefus, stejně jako Targum Pseudo-Jonatán k Genesis 14:18 a Targum Neofiti I.

Otázka: Co je v Židům 7:1–10 „řád Melchizedekův“?

Odpověď: Nejedná se o výraz používaný výhradně v křesťanství, neboť se poprvé objevuje již tisíc let před Kristem v Žalmu 110:4. Starý zákon nám o Melchizedekově řádu sděluje jen málo, s výjimkou tří skutečností, které můžeme odvodit.

1. Je zcela nezávislý na izraelském kněžství z řádu Áronova.

2. Genesis 14:18–20 ukazuje, že předcházel Áronovu kněžství.

3. Žalm 110:4 ukazuje, že bude hrát roli v budoucnosti s příchodem Mesiáše.

Otázka: Dokazuje Židům 7:1–11 spolu s Kristovým zrozením z panny, že jsme vinni hříchy všech našich předků tím, že pocházíme z jejich lůna?

Odpověď: Ne. Ezechiel 18 a Deuteronomium 24:16 výslovně říkají, že nejsme vinni za vinu našich otců.

Většina křesťanů vidí důležitý praktický důvod, proč se Ježíš narodil právě tak, jak se narodil; na rozdíl od nás se Ježíš narodil bez hříšné přirozenosti. Není třeba předpokládat druhý důvod, že Ježíš nenesl vinu po Josefovi, Adamovi ani po nikom mezi nimi.

Otázka: Dokazuje Židům 7:1–11, že jsme vinni Adamovým hříchem na základě toho, že jsme pocházeli z Adamova lůna?

Odpověď: Ne, a to ze tří důvodů.

1. Tento verš nedokazuje vinu za Adamovy hříchy o nic více, než dokazuje vinu za hříchy všech našich ostatních předků.

2. Ne, protože Ezechiel 18 a Deuteronomium 24:16 ukazují, že každý člověk umírá za své vlastní hříchy. Výslovně se zde uvádí, že nejsme prohlášeni za spravedlivé kvůli spravedlnosti našich otců a nejsme vinni kvůli hříchu našeho otce.

3. Ne, protože i kdybychom nevědomky zhřešili v Adamovi, Římanům 4:15 a 5:13 ukazují, že hřích se nepočítá tam, kde není zákon.

I když však nemusíme být vinni z hříchů našich předků, stále můžeme nést následky jejich hříchu.

Otázka: Co to znamená v Židům 7:1–11?

Odpověď: Zatímco přímé pozorování je jednoznačné, zajímavý je vztah k autorovu hlavnímu bodu.

1. Abraham, který dal desátek z kořisti Melchizedekovi, nehebrejskému knězi Nejvyššího Boha, dokazuje, že bylo možné být knězem, aniž by člověk patřil k Áronovu řádu.

2. Navíc skutečnost, že Abraham, předek Léviho, dal desátek Melchisedechovi, dokazuje, že Melchisedechovo kněžství je vyšší než Áronovo kněžství.

Otázka: Byl Melchizedek v Židům 7:2–4 skutečně Ježíš, nebo ne?

Odpověď: Ohledně této tajemné postavy existují dvě možnosti.

Melchizedek byl Ježíš: Melchizedek mohl být samotný Kristus, který se na zemi zjevil před svým vtělením v Betlémě. Jelikož se píše, že Melchizedek neměl otce ani matku, neměl počátek dnů ani konec života, je Melchizedek Ježíš, ledaže by Židům 7:3 jednoduše znamenalo, že tyto věci nebyly zaznamenány v Genesis. Mnozí raní křesťané tomu věřili.

Melchizedek byl předobrazem Ježíše: Melchizedek byl obyčejný člověk, který následoval Boha. Píše se, že Melchizedek byl „učiněn podobným Ježíši“ a že Kristus byl knězem „podle řádu Melchizedeka“, ale nikde se neříká, že Ježíš je Melchizedek.

Otázka: Říká Písmo v Židům 7:2–11 jednoznačně, že Melchizedek je Ježíš, nebo ne?

Odpověď: Odpověď je jednoduchá a měla by být všem jasná: Písmo to neříká. Je to nejednoznačné, a to s největší pravděpodobností záměrně. Je významné, že smysl Židům 7:2–11 je jasný bez ohledu na to, zda je Kristus Melchizedekem, či nikoli.

Otázka: Byl Melchizedek v Židům 7:3 reinkarnován?

Odpověď: Ne. Ačkoli ve skutečnosti existuje pět velmi odlišných teorií reinkarnace – západní New Age, hinduistická, buddhistická, alavitská muslimská a ghulatská muslimská –, tento verš žádnou z nich nepodporuje. Židům 7,3 porovnává Ježíše s Melchizedekem. Někteří se domnívají, že Melchizedek je pouze analogií nebo „předobrazem“ Krista. Jiní věří, že Melchizedek byl ve skutečnosti předinkarnačním zjevením Krista. Bez ohledu na to se všichni křesťané shodují na tom, že Ježíš existoval od počátku času. Věřit však v to, že Boží Syn existoval od věčnosti, neznamená, že kdokoli z nás existoval před svým počátkem.

Otázka: Ukazuje verš Židům 7:9–10 nějakým způsobem, že lidský plod je pouze potenciálně člověkem, nikoli skutečným člověkem, a že potrat je tedy v pořádku?

Odpověď: Ne. Zaprvé, Levi nebyl přímým synem Abrahama, ale jeho pravnukem. Argumentovat o bezvýznamnosti života plodu na základě významu Leviho rodokmenu svědčí o zoufalé snaze najít biblické argumenty ve prospěch potratu. Více informací najdete v diskusi k Římanům 5:12.

Otázka: Jak v Židům 7:14 autor vysvětluje, že kněz může pocházet z Judy?

Odpověď: V odpovědi je třeba zohlednit pět bodů.

1. Ježíš pocházel z Judy ve dvou ohledech: jednak prostřednictvím svého adoptivního zákonného otce (Josefa), jednak prostřednictvím Marie, od níž se narodil.

2. Je všeobecně uznáváno, že nikdo z Judy nemohl být knězem podle řádu Áronova.

3. Mohou však existovat i jiné kněžské řády. Konkrétně Melchizedek byl knězem, který nepocházel z Áronova rodu a žil ještě před Áronem.

4. Melchizedekův kněžský řád byl vyšší než Áronův kněžský řád, a to z následujících důvodů:

4a. Předek Árona a Léviho platil desátky Melchisedechovi.

4b. Tak to bylo řečeno přímou přísahou od Boha v Žalmu 110:4.

5. Ježíš byl Bohem Otcem ustanoven, aby sloužil jako kněz podle řádu Melchisedechova, nikoli Áronova.

Otázka: Proč v Židům 7:18 Bůh často jedná jinak, než jeho lid očekává?

Odpověď: Někdy to může být proto, že máme nízká nebo nesprávná očekávání, ale často je v tom ještě něco víc. Bůh často dává přednost tomu, co je pro lidi nečekané, před tím, co je očekávané, aby sláva připadla jemu, a ne nám. Je to pro nás také připomínkou, že jeho cesty a myšlenky jsou mnohem vyšší než naše, jak říká Izaiáš 55:8–9. Je to pro nás také připomínkou, že to není naší silou ani mocí, ale spíše Božím Duchem, jak učí Zachariáš 4:6bf.

Otázka: V Židům 7:19 a 8:13 – nevedl Mojžíšův zákon k dokonalosti, nebo byl zákon dokonalý, jak říká Žalm 19:7?

A: V těchto verších slovo „dokonalý“ znamená „splnit zamýšlený účel“. Zákon byl dokonalý ve svém účelu, kterým bylo ukázat nám Boží přikázání, jak ukazuje Římanům 3:20. Ale Zákon nebyl dokonalý v tom, co nikdy neměl dělat, a to spasit lidi. Zákon nikoho nespasil, a proto nebyl schopen nikoho učinit dokonalým; to činí Bůh. Ve skutečnosti nemáme přikázání, která bychom měli následovat; spíše máme Krista, kterého máme následovat, a přikázání, která máme dodržovat.

Otázka: Měli Židé podle Židům 7:27 pravdu, když po zničení chrámu přestali přinášet oběti, protože oběti se měly přinášet pouze tehdy, když existoval chrám?

Odpověď: To by byla novinka pro Davida, který měl archu ve stanu po celou dobu svého panování. Když se nad tím zamyslíme, byla by to novinka i pro Mojžíše, Jozueho, Deboru, Gedeona, Samuela a další. Ve Starém zákoně (Tanachu) není žádný verš, který by říkal, že i když obětovali ještě předtím, než měli chrám, nemohli se po jeho postavení a zničení vrátit k tomu, co dělali dříve.

Otázka: Byl Ježíš v Židům 8:1 naším knězem, nebo naší obětí?

Odpověď: Obojí. Židům 8:1 začíná slovy „Podstatou toho, co říkáme…“, takže se jedná o vyvrcholení toho, proč autor rozebíral všechna předchozí témata. V této jedinečné situaci byl Ježíš jak naším veleknězem, tak naší obětí.

Otázka: Jak byl Ježíš v Židům 8:1 a Židům 9:11 způsobilý být naším veleknězem?

Odpověď: Než odpovíme na tuto otázku, je důležité nejprve pochopit roli velekněze. Velekněz činil jednu věc, kterou žádný jiný kněz nemohl: v Den smíření vstoupil do svatyně svatých a přinášel Bohu oběti. Jako člověk zastupoval lid před Bohem. Bůh vyvolil potomky Árona, aby zastupovali Boha před lidem. Ježíš je způsobilý být naším veleknězem alespoň ze čtyř důvodů.

1. Ježíš jednou provždy přinesl za nás oběť tím, že obětoval sám sebe. Ježíš zaplatil trest za naše hříchy. Petr, Mojžíš a Jan byli dobří lidé, ale nebyli schopni zaplatit trest za naše hříchy, protože nebyli bez hříchu.

2. Stejně jako ostatní velekněží nás Ježíš zastupuje před Bohem. Dokáže to lépe než jakýkoli pouhý smrtelný velekněz, protože Ježíš je Bůh (Židům 1:8–9; Jan20:28 ) a v něm přebývá plnost Boží (Kolosanům1:19 ).

3. Stejně jako ostatní velekněží nás Ježíš zastupuje před Bohem. Může to činit, protože byl ve všem podobný nám (Židům 2:17).

4. Izraelité potřebovali nového velekněze pokaždé, když zemřel ten předchozí (Židům 7:23–25). Ježíš žije v nebi a je stejný včera, dnes i navěky (Židům 13:8).

Otázka: Je v pořádku nazývat v Židům 8:1–3 člověka na zemi dnes naším knězem?

Odpověď: Je zbytečné mít jakékoli jiné kněze. Ježíš je jediný kněz, kterého dnes potřebujeme, a to alespoň ze tří důvodů.

V listu Židům 8:1 je Ježíš výslovně jmenován naším veleknězem.

V minulosti přinesl Ježíš jednou provždy jednu oběť (Židům 10:14), jednou provždy (Židům 9:12; 10:10). Katolíci a někteří luteráni by si měli všimnout, že Židům9:26 výslovně ukazuje, že Ježíš netrpěl od založení světa.

I dnes Ježíš žije, aby se za nás přimlouval před Otcem (List Židům7:25 ).

Na druhou stranu jsou v menším smyslu všichni věřící kněžími podle 1. listu Petrového 2:9; Zjevení 1:6 a 5:10.

Otázka: Jaký byl v Židům 8:5 účel příkladu svatostánku?

Odpověď: Bůh přinesl svou vládu a království na zem. Židům 8:5 říká, že svatostánek byl kopií a stínem toho, co je v nebi. Stejně jako však dvourozměrný výkres není totožný s dvourozměrnou fotografií, natož s trojrozměrnou věcí, neznamená to, že nebe je přesně jako pozemský svatostánek. Svatostánek nebyl postaven pro Boha, který ho nepotřeboval, ale spíše proto, aby nám Bůh ukázal obraz své odlišnosti a svatosti.

Otázka: Podporuje skutečnost, že svatostánek je podle Židům 8:5 stínem nebeských věcí, platónskou myšlenku, že náš svět je stínem skutečného světa idejí?

Odpověď: Ne. Ačkoli pravděpodobně většina mluvčích řečtiny byla alespoň do určité míry obeznámena s Platónem, Platónův svět idejí nebyl světem hmotných struktur. Například Platónova filozofie by (poněkud pošetile) učila, že pohovky v tomto světě jsou nedokonalými, upravenými kopiemi abstraktní „ideální pohovky“. Stejně tak jsou postele nedokonalými, upravenými kopiemi „ideální postele“. Problém nastává u pohovek La-Z-Boy nebo rozkládacích postelí. Možná musel ideální svět vytvořit novou entitu v době, kdy byla v reálném světě vynalezena pohovka La-Z-Boy.

Na rozdíl od Řeků autor Listu Židům a zbytek Bible chápali, že nebe je hmotné, s (oslaveným) tělem a strukturou. Další starověké židovské knihy, které dokládají, že chápali pozemský svatostánek jako kopii hmotného nebeského svatostánku, jsou 2. Baruch 4:5; a „Starověké dějiny Židů“ 3:123 (cca 93–94 n. l.) a „Války Židů“ 5:212–213, obě od Josefa Flavia.

Otázka: V Židům 8:5–7,13; 9:1,15; 10:9,16 se uvádí, že Mojžíšův zákon byl první smlouvou – co tedy smlouva s Adamem, Noem a Abrahamem?

Odpověď: Tyto dohody byly uzavřeny s jednotlivci, nikoli s národem nebo lidem. Viz také následující otázka.

Otázka: Učí Bible v Židům 8:5–7,13; 9:1,15; 10:9,16 o „smlouvách“ nebo o „dispensacích“?

Odpověď: Bible učí o obojím. Ve skutečnosti existuje sedm bodů, na kterých se křesťané zastávající smluvní a dispenzační teologii shodnou, a také některé rozdíly.

Shoda:

A1. Všichni, kdo byli, jsou nebo budou spaseni, jsou spaseni skrze Ježíše. (Židům 11:39–40; Titovi 2:11; Židům 2:9; 1. Janův 2:2; 1. Timoteovi 2:6) Více o tom, jak byli věřící Starého zákona „spaseni přesně tak, jak jsou spaseni věřící Nového zákona“ skrze Krista, najdete v knize 1001 Bible Questions Answered, str. 77–78, 85 (autor je dispensacionalista).

A2. I ve Starém zákoně uzavíral každý člověk individuálně smlouvu s Bohem (Žalm 50:5).

A3. Bůh uzavřel řadu smluv s Adamem, Noem, Abrahamem, Izákem a Jozue.

A4. Ve Starém zákoně lidé uzavíraly smlouvu s Bohem jako společenství (Jeremiáš 34:13, 18).

A5. Byly a budou pouze dvě smlouvy: první byla uzavřena za Mojžíše (Židům 9:9) a druhá, věčná smlouva (Židům13:20 ), která je nadřazená (Židům 8:6).

A6. Nyní se nacházíme v době milosti (Efezským 3:2). Starý zákon předjímal Kristovo smíření, zatímco my se nyní ohlížíme zpět na Kristovo smíření.

A7. V budoucnu nastane doba, kdy bude vše sjednoceno pod Kristem (Efezským1:10 ).

Rozdíly a důrazy:

Různí teologové zabývající se smlouvami a dispenzacionalismem se neshodují v řadě věcí:

1. Teologové smlouvy tvrdí, že všechny Boží starozákonní sliby se dnes naplňují výhradně v církvi. Nevěřící Židé byli odřezáni a od té doby je „Božím Izraelem“ církev, přičemž dnešní Židé se nijak neliší od jakékoli jiné etnické skupiny. Nicméně R. C. Sproul ve své knize Now That’s a Good Question (str. 504–505) na základě Římanům 11 učí, že „Bůh má pro židovský národ jako takový ještě jednu kapitolu k napsání“.

Dispensacionalisté tvrdí, že některé z Božích starozákonních slibů se naplní v budoucím Izraeli, jako například slib o 144 000. Židé jsou i dnes stále Božím vyvoleným lidem. Pokud jde o uplatnění této teologie, byli to právě dispensacionalisté, nikoli zastánci teologie smlouvy, kdo prosazovali humanitární letecké transporty, aby pomohli Židům v bývalém Sovětském svazu opustit tuto zemi a vrátit se do Izraele.

2. Obecně dispensacionalisté nekladou stejný důraz na dodržování Zákona, včetně zákona o desátku a soboty/dne Páně. Viz kniha *Now That’s a Good Question*, str. 436–438, kde je uveden smluvní pohled na desátek jako na zákon platný i dnes, a kniha *1001 Bible Questions Answered*, str. 107, kde je uveden dispensacionalistický pohled na to, proč dnes není desátek zákonem, ale záležitostí svobody. Kniha *1001 Bible Questions Answered*, str. 109–110, vysvětluje, proč sobota neplatí pro dnešek.

3. Ultra-dispensacionalismus, který odmítá Dallas Theological Seminary (viz kniha „1001 Bible Questions Answered“, str. 114) i další dispensacionalisté, učí, že dnes žijeme v jiné dispenzaci než v novozákonních dobách a že křest dnes není platný. Více informací o omylu ultra-dispensacionalismu najdete v diskusi k 1. Korinťanům 1:17.

4. Jeden teolog smlouvy, John Gerstner, tvrdí, že dispensacionalisté nedostatečně zdůrazňují roli Krista ve spasení všech lidí v každé době. Dispensacionalisté toto obvinění popírají.

Jako příklad pohledu založeného na smlouvě uvádí R. C. Sproul ve své knize *Now That’s a Good Question* (str. 283–284): „Spása se v Starém zákoně uskutečňuje přesně stejným způsobem jako v Novém zákoně – skrze víru. Jediný rozdíl spočívá v tom, že víra ve Starém zákoně byla vírou v budoucí zaslíbení, které se ještě nenaplnilo.“

5. Teologové smlouvy, jako je Gerstner a New Geneva Study Bible (str. 1990), tvrdí, že někteří dispensacionalisté učí „levnou milost“ a ignorují Boží zákon. Jeden absolvent dispensacionalistického semináře, kterého znám, když si to četl, překvapeně vykřikl. Netřeba dodávat, že i toto obvinění dispensacionalisté popírají. Byli to však někteří dispensacionalisté, nikoli teologové smlouvy, kdo prosazovali názor, že křesťanem se člověk může stát pouhým přijetím Ježíše jako svého Spasitele, zatímco učinit z něj svého Pána je až pozdější volba.

6. Extrémní dispensacionalistické učení občas zdůrazňuje, že dnes spasí evangelium, a to téměř na úkor toho, že je to Bůh, kdo spasí. Je snad Bůh bezmocný spasit kojence a osoby s těžkým mentálním postižením, protože neslyšeli evangelium?

Obecně platí, že skutečnost, že někteří lidé zaujímají určitý názor do extrému, neprokazuje, že je tento názor nesprávný, pokud neextrémistická verze tohoto názoru obsahuje rovnováhu, která před extrémem chrání. Extrémisté, kteří daný názor dovádějí k jeho logickým závěrům, však skutečně dokazují, že celý tento názor je nesprávný, pokud neexistuje učení, které by zakazovalo jeho dovádění do extrému.

Otázka: Vzhledem k tomu, že Ježíš zemřel za všechny, jak je možné, že podle Židům 8:10 je druhá smlouva uzavřena pouze s domem Izraele?

Odpověď: Židům 8,10 říká, že smlouva bude uzavřena s Izraelem; neříká, že s nikým jiným než s Izraelem. Správně chápáno však platí, že je uzavřena s Izraelem a všichni věřící jsou přijati do Božího vyvoleného lidu. Dva konkrétní body:

1. Všichni věřící jsou duchovně synové Abrahama, podle Efezským 2:12–13; Galatským 4:24–28; Římanům 4:12, 16–17.

2. I Židé, kteří odmítají uvěřit v Ježíše, zemřou ve svých hříších podle Matouše 23:29–33; Jana 8:24; Skutků20:21 ;2:37 –40; a Římanům 9:6.

Otázka: Máme se podle Židům 8:11 a Jeremjáše 31:33–34 navzájem učit?

Odpověď: Ano, máme. Tento verš neříká pouze to, že se nemáme navzájem učit. Spíše říká, že se nemáme navzájem učit tím, že budeme říkat: „Poznejte Pána“, protože všichni věřící Pána znají.

Zde se skrývá důležitý teologický bod. Zatímco v dobách Starého zákona měl v sobě Ducha Svatého jen několik věřících, v dobách Nového zákona mají Ducha Svatého v sobě všichni věřící. Jan14:23 ukazuje, že všichni, kdo mají Krista, mají i Ducha Svatého. Římanům 8:9–11 ukazuje, že ti, kdo dnes nemají Ducha Svatého, nemají ani Krista.

Otázka: Jak je možné, že podle Židům 8:13 mohla Stará smlouva pominout, když Ježíš v Matoušovi 5:18 a Lukášovi 16:17 řekl, že ani jedna čárka ani jedna tečka nepomine?

Odpověď: V Lukášovi 16:17 Ježíš řekl, že Zákon nezanikne. V Matoušovi5:18 Ježíš řekl, že v žádném případě nezmizí ani jedna čárka ani jedna tečka, dokud se vše nenaplní. Více informací najdete v diskusi k Římanům 7:6.

Otázka: Stručně řečeno, nacházel se v Židům 9:2-4 zlatý kadidlový oltář ve Svaté svatyni, nebo byl ve Svatém místě, jak ukazují Ex 30:6 a Leviticus 16:12-13,18?

Odpověď: Některé starověké rukopisy knihy Židům uvádějí, že tento oltář byl ve Svatém místě, nicméně k zodpovězení této otázky se nemusíme odvolávat na tyto rukopisy.

Stručná odpověď: Byl závoj součástí Svatyně, nebo Svatyně svatých, když odděloval tyto dvě části? Dalo by se říci, že byl součástí obou. Stejně tak 1. Královská 6:22 poskytuje odpověď ohledně oltáře. Říká se tam, že oltář „patřil“ ke Svatyně svatých. Oltář spolu se závojem tvořil hranici, když byl závoj odhrnut, aby jím mohl projít velekněz v Den smíření.

Podrobnější vysvětlení najdete v následující otázce.

Otázka: Byl podle Židům 9:2–4 zlatý kadidlový oltář ve Svaté svatyni, nebo byl ve Svatém místě, jak ukazují Ex 30:6 a Lev 16:12–13,18?

Odpověď: Stručnou odpověď najdete v předchozí otázce.

Podrobná odpověď: Existuje tolik vysvětlení této otázky, že je obtížné je všechny prozkoumat a najít to správné. Všechny odpovědi lze rozdělit do tří kategorií: slova, pohyb a účel. Každá z nich má jednu nejméně pravděpodobnou odpověď a jednu nebo dvě pravděpodobnější odpovědi.

Nejprve tři skutečnosti, které se přímo netýkají odpovědi, a poté samotná odpověď.

Fakt 1: Použití v Den smíření: Kněz vstupoval do Svatyně svatých pouze jednou ročně. Kněz vzal z tohoto oltáře hořící uhlí a prošel za oponu do Svatyně svatých (Leviticus 16:12–13).

Fakt 2: Umístění oltáře: Exodus 30:1–10 ukazuje, že kněz (ne nutně velekněz) měl každé ráno kadit na oltáři pokrytém zlatem. Právě to dělal Zachariáš, otec Jana Křtitele, když se mu vedle tohoto oltáře zjevil anděl (Lukáš 1:8–11). Zachariáš patřil do jedné z kněžských skupin, a proto nebyl veleknězem. Leviticus 16:12 rovněž ukazuje, že oltář se nacházel ve Svatém místě, nikoli ve Svaté svatyni. 1. Královská 6:22 by mohla naznačovat, že oltář byl ve Svaté svatyni, ale nemusí to tak nutně být. 1. Královská 6:22 pouze uvádí, že „patřil“ k nejsvětějším věcem (tj. v Den smíření), nikoli že se tam fyzicky nacházel. Podle knihy *When Critics Ask* (str. 517) Filón, Josefus a další židovští autoři rovněž uváděli, že se nacházel ve Svatém místě. Naopak *Apokalypsa Baruchova* 6:7 uvádí, že oltář se nacházel ve Svaté svatyni.

Fakt 3: Dva oltáře (nepravděpodobné): Ačkoli by tam mohly být dva oltáře, je to velmi nepravděpodobné, protože neexistuje žádný biblický ani mimobiblický odkaz na dva oltáře.

Definice slova (nepravděpodobné): Doslovný význam řeckého slova v Židům 9:3 je „nástroj na kadidlo“. Z gramatického hlediska se může vztahovat na kadidelnici, kterou kněz nosil s sebou. To je však nepravděpodobné, protože v tom případě by kniha Židům podrobně popisovala každý z ostatních tří kusů nábytku ve svatostánku, zmínila kadidelnici a o kadidlovém oltáři by se nezmínila. Také židovští spisovatelé Filón a Josefus používají toto slovo k označení oltáře.

Rozdíly v rukopisech Starého zákona: Zatímco masoretský text i Septuaginta uvádějí, že oltář se nacházel ve Svatém místě, Samaritánský Pentateuch uvádí, že byl za oponou (ve Svaté svatyni).

Rozdíly v rukopisech Nového zákona: Řecké rukopisy Vaticanus, koptské verze a etiopská verze uvádějí, že se nachází ve Svatém místě, nikoli v Svaté svatyni. Toto však pravděpodobně není původní znění.

Raně křesťanské spisy: V díle „Pět knih proti Marcionovi“ od Tertulliana se ve 4. knize, řádcích 140–145, zmiňuje zlatý oltář ve Svaté svatyni.

Každoroční přemístění oltáře v Den smíření (nepravděpodobné): Byl oltář přemísťován jednou ročně? To je nepravděpodobné. Oltář byl vyroben z akáciového dřeva a pokrytý zlatem. Byl malý, o rozměrech přibližně 3 stopy na 1 ½ stopy na 1 ½ stopy. Lité zlato má velmi vysokou hustotu, přibližně 19,^{3 g/cm³}. Pokud bychom předpokládali, že tloušťka zlatého plátu činila osminu palce, váha zlata by činila 225–235 liber. Ačkoli jej mohl posunout jeden muž, pro kněze, který s sebou nesl také kadidlo a kadidelnici na uhlí, nebyl příliš přenosný. Ostatní kněží mu nemohli pomoci s jeho přenesením do svatyně svatých (Leviticus 16:17; Židům 9:7). Oltář se tedy v Den smíření pravděpodobně nepřemisťoval.

Jednorázové přemístění oltáře: Existoval „oltář, který patřil k vnitřní svatyni“, jak uvádí 1. Královská6:22 . Hebrejský text je zde nejednoznačný: mohlo by to znamenat buď to, že za Šalomounových časů se oltář nacházel ve Svaté svatyni, nebo že oltář patřil ke Svaté svatyni. Pokud je míněn první význam, oltář se nacházel ve Svaté svatyni Šalomounova chrámu. To je však nepravděpodobné, neboť Zachariáš v Lukášovi 1:8–11 na tomto oltáři kadil, když se mu zjevil anděl, jak je uvedeno v Leviticus 16:12, že to měli činit kněží (nikoli pouze velekněz). Mimo Bibli se v této věci setkáváme s protichůdnými informacemi. Filón a Josefus uvádějí, že oltář se nacházel ve Svatém místě, avšak Apokalypsa Baruchova 6:7 uvádí, že oltář byl ve Svaté svatyni.

Pohyb opony: Předpokládejme, že je míněn druhý význam z 1. Královské 6:22. Klíčovou chybějící informací je, jak by kněz s kadidelnicí plnou ohně a kadidla a s krví na prstu v druhé ruce mohl projít za oponu. (Nemohl se pod ní prostě proplazit.) Matouš 27:51 naznačuje, že opona nebyla tvořena dvěma oponami spojenými uprostřed, ale jedním celistvým kusem. Předpokládejme na chvíli, že se kněz jednoduše protáhl mezi stěnou a závojem na jedné straně. To by bylo problematické vzhledem ke všem věcem, které nesl, a s obavou, aby kadidelnice nezapálila závoj. Pravděpodobnějším scénářem je, že kněz závoj alespoň částečně rozhrnul a poté vešel dovnitř. Jakmile byl závoj rozhrnut, stal se oltář součástí Svatyně svatých a byl tam použit při obřadu.

To je podobné našim modlitbám na zemi. Jsme hříšní a nejsme součástí Božího Nejsvětějšího místa v nebi. Jednoho dne však bude i pro nás závoj odhrnut a Zjevení 5:8; 8:3–4 ukazuje, že nejen my, ale i naše modlitby budou v Nejsvětějším místě v nebi. (To vás tak trochu motivuje k modlitbě, že?)

Otázka: Jsou kamenné desky v Židům 9:4 totéž jako Kniha zákona v Deuteronomiu 31:24–26?

Odpověď: Ne. Deuteronomium 31:24–26 ukazuje, že Kniha Zákona byla Tóra (prvních pět knih Bible), a ne Desatero přikázání. Původní Tóra byla umístěna vedle archy, ne uvnitř ní. Kamenné desky představovaly Desatero přikázání.

Otázka: Byly v Heb 9,4 ty tři věci v truhle smlouvy, nebo před truhlou, jak naznačují Ex 16,33–34; Num 17,10–11; 1 Kr 8,9 a 2 Krn 5,10?

Odpověď: Mimochodem, truhla se také nazývá truhla svědectví (Exodus 25:16–22), protože v ní bylo uloženo „svědectví“, tedy kamenné desky Desatera přikázání.

Dříve v truhle: Exodus 16:33–34 uvádí, že nádoba s manou byla položena před Hospodinem, aby byla uchována pro budoucí generace. Numeri 17:10–11 uvádí, že měli položit Áronovu hůl před Svědectví. Ačkoli pouze Židům 9:4 uvádí, že tyto věci byly vloženy dovnitř truhly, lze předpokládat, že tam skutečně byly uloženy. Exodus 25:21, Exodus 40:20 a Deuteronomium 10:2,5 uvádějí, že Mojžíš vložil kamenné desky do archy. Když Exodus 40:20 uvádí, že kamenné desky byly vloženy do archy, je možné, že v té době byly do archy vloženy i ty další dva předměty.

O 500 let později, za Šalomounovy vlády, poté, co byla truhla zajata Filištínci a poté, co do ní nahlédlo 70 mužů (1. Samuelova 6:19), se v 1. Královské 8:9 a 2. Paralipomenon 5:10 uvádí, že v truhle byly pouze kamenné desky. Židům 9:4 hovoří o tom, co se původně nacházelo uvnitř truhly.

Otázka: Jaký byl smysl všech těchto oddělení ve svatostánku, o nichž se píše v Židům 9:6–9?

Odpověď: Některé dnešní budovy mají z bezpečnostních důvodů omezený přístup do určitých částí, jako jsou například rozvodny elektrické energie, aby se snížil počet úmrtí.

V dobách Starého zákona to názorně zdůrazňovalo oddělení mezi svatým Bohem a hříšným člověkem. Dokonce i velekněz mohl vstoupit dovnitř pouze jednou za rok. Jednalo se o jediného konkrétního muže z jedné rodiny, z jednoho kmene, z celého lidu. Podle Josefa Flavia měl kněz v době, kdy do chrámu vstupoval, na spodním lemu svého roucha dvanáct zvonků a kolem pasu provaz. Co by se stalo, kdyby byl Bůh s knězem tak nespokojen, že by kněz zemřel uvnitř svatyně svatých? Kdo by ho vynesl ven? Proto měl kolem pasu provaz, aby ho někdo mohl vytáhnout, a zvonky, které by cinkaly a signalizovaly, že se ještě hýbe.

Židovští rabíni v Talmudu Yoma 5:1 uvádějí, že když velekněz vstoupil dovnitř, „neprodlužoval svou modlitbu, aby nevzbuzoval v Izraeli strach“. Poté, co vstoupil (a vyšel), uspořádal hostinu se svými přáteli.

Otázka: Co přesně znamená „vykoupení“ v Židům 9:12–14?

Odpověď: Pro židovský lid to nebylo žádné tajemství; šlo o běžný pojem ve Starém zákoně. Každé prvorozené zvíře mělo být obětováno, s výjimkou případů, kdy mohlo být „vykoupeno“ něčím, co ho nahradilo, jak uvádí Exodus 13:13.

Stejně tak měly být prvorozené děti vykoupeny obětováním zvířete, jak ukazuje Exodus 13:14–16. V Lukášovi 2:23–24 Marie a Josef přinesli oběť po Ježíšově narození, jak přikazuje Leviticus 12:6–8.

Bůh vykoupil Izraelity z egyptského otroctví, jak uvádí 2. kniha Mojžíšova 6:6 a 5. kniha Mojžíšova 7:8.

Obecně je významem vykoupení (řecky lytrosis) osvobození něčeho zaplacením výkupného, jak uvádí The Expositor’s Bible Commentary, sv. 12, str. 86.

V dobách Starého zákona Bůh zachraňoval lidi „na úvěr“, protože věděl, co Kristus učiní.

Otázka: Byla v Židům 9:15 Kristova oběť za naše hříchy zpětně platná?

Odpověď: Rozhodně ano. Židům 9:15 říká, že Kristus zemřel za hříchy spáchané pod první smlouvou. Podle Božího jistého vědomí byl Ježíš zabit již před založením světa (Zjevení 13:8). Římanům 3:25 také naznačuje, že to učinil za dřívější hříchy, které až do té doby zůstaly nepotrestány.

Otázka: Kde se v Židům 9:21 píše, že svatostánek a další věci byly pokropeny krví?

Odpověď: Ve Starém zákoně se o tom nemluví; ale židovský lid si toho zřejmě byl vědom. Josefus to zmiňuje ve svém díle „Starověké dějiny Židů“, kniha 3, str. 205–206. [viii 6].

Otázka: Mohl být Ježíš v Židům 9:25–28 mnohokrát obětován během římskokatolické mše spolu s chlebem a vínem?

Odpověď: Skuteční křesťané se v této otázce neshodují.

Luteráni a katolíci říkají, že ano. Jeden luterán učil, že jelikož je Bůh nadčasový, může být i smíření nadčasové. Večeře Páně je časovým spojením s okamžikem, kdy Kristus zemřel na kříži, a to skrze Boží nadčasovost.

Pravoslavní křesťané učí o skutečné přítomnosti Krista v eucharistii, ale způsob, jakým k tomu dochází, ponechávají jako tajemství.

Většina protestantských křesťanů to popírá.

V Janovi 19:30 jsou „Je dokonáno“ poslední Ježíšova slova. Jedná se vlastně o účetní termín, který by se dal přeložit jako „splaceno v plné výši“.

List Židům 9:25–28 výslovně učí, že Ježíš nepřináší oběť znovu a znovu; Ježíš byl naopak obětován jednou provždy.

V listu Židům 10:11–12 se píše, že Ježíš neplnil svou náboženskou povinnost den za dnem; Ježíš naopak jednou provždy přinesl oběť za hříchy. Poté se Ježíš posadil, což je pozice pohodlí, přízně a cti.

Otázka: Mohla by být v Židům 9:27–28 reinkarnace pravdivá a slučitelná s křesťanstvím?

Odpověď: Ne, a to z řady důvodů.

Obecně platí, že Bůh v poslední den vzkřísí všechny v těle, což by nedávalo moc smysl, kdybychom neměli jedno a jediné tělo.

V listu Židům 9:27–28 se zde výslovně píše: „Stejně jako je člověku určeno jednou zemřít a poté čelit soudu.“

Ve 2. Sam 12:22–23 David o svém mrtvém dítěti řekl: „Já k němu [do hrobu] půjdu, ale on se ke mně nevrátí.“ Písmo přesně zaznamenává Davidova slova, ale tento verš by sám o sobě nedokazoval, že Davidův názor byl správný, ledaže by byl v kombinaci s Židům 9:27–28.

Kniha Kazatel 11:3 říká, že kamkoli strom spadne, tam zůstane ležet. Kontext Kazatele 11:1–3 se týká příčiny a následku a kontext celé knihy se týká života a smrti pod sluncem.

Reinkarnace chyběla nejen v celém Starém a Novém zákoně, ale také v židovské a křesťanské tradici. V tuto koncepci věřilo jen několik pohanských Řeků. Křesťané o této koncepci věděli a reinkarnaci důrazně odmítali jako nebiblickou, jak ukazuje Hippolytus.

Hippolyt (Proti Platónovi, verš 2) ve své rozsáhlé úvaze o Hádu také stručně zmiňuje, že vzkříšení neznamená, že duše přechází do jiných těl, ale spíše že Bůh vzkřísí samotná těla. V díle Vyvrácení všech herezí, 1:2, Hippolyt zmiňuje, že pythagorejci věřili v mylnou představu, že duše prochází po sobě jdoucími těly.

Minucius Felix ve svém spise „Octavius“, kap. 34, str. 194 (po roce 205 n. l.), označil představu o návratu lidských duší v tělech zvířat [reinkarnaci] za „vulgární výsměch šašků“.

Pokud se někdo rozhodne věřit v reinkarnaci bez ohledu na to, co říká Bible, je to jedna věc, ale prosím, nelžete o tom, co Bible říká. Používejte jakákoli lidská slova, která si přejete, ale prosím, nesnažte se překrucovat Boží slovo tak, aby říkalo něco, co Bůh neřekl.

Více o reinkarnaci najdete v diskusi k Lukášovi 1:15; 1. Korinťanům 15:37; Galatským 1:15–16, Galatským 6:7–8, Židům 7:3 a Jakubovi 3:6.

Otázka: Co znamená v Židům 9:28 a následujících verších výraz „ti, kteří čekají“ (apekdechomenois)?

Odpověď: Toto slovo se v Novém zákoně vyskytuje sedmkrát: Římanům 8:19, 23, 25; 1. Korinťanům 1:7; Galatským 5:5; Filipským 3:20; Židům 9:28. Vždy se vztahuje na ty, kteří čekají na Kristův návrat. Jak vhodné je nazývat sebe a členy své místní církve „těmi, kteří čekají“?

Otázka: V Židům 10:1–2, ve filmu „Truman Show“ žil hrdina v nereálném světě. V jistém smyslu žili věřící Starého zákona v „světě stínů“, protože ve starozákonních obětech měli pouze stín Krista. Jak dnes žijeme v „světě stínů“?

Odpověď: Řecké slovo pro stín, skia, může odkazovat na mnoho druhů stínů, včetně obrysu, který umělec nakreslí na obrazu, než jej později vyplní barvami. Žijeme ve světě, kde jsou některé věci pouhými kopiemi toho, co je v nebi. Ačkoli se nám tato země jeví jako skutečná – v našich třech dimenzích plus čase –, není tak skutečná jako věčnost, která má bůhví kolik dimenzí. Když někdo na tomto světě zemře, zdá se, jako by to byl „konec hry“. Ve skutečnosti jsme však právě dokončili zkušební verzi hry a postoupili jsme do nové úrovně.

Ve světě stínů mohou existovat náznaky, že věci nejsou zcela trvalé. Například, jak uvádí Believer’s Bible Commentary na str. 2188: „Pravidelné opakování oběti je označovalo za neúčinné. O tom, kdo musí každou hodinu brát léky, aby zůstal naživu, se těžko dá říci, že je vyléčen. Místo aby levitský systém uklidňoval svědomí, každý rok ho probouzel. Za krásným rituálem Dne smíření se skrývala každoroční připomínka, že hříchy byly pouze zakryty, nikoli odstraněny.“

Otázka: V Židům 10:4–11 se píše, že krev býků a kozlů nemohla hříchy odstranit; proč tedy Židé museli tyto zvířata obětovat po dobu 1 400 let?

Odpověď: Odpověď najdete v diskusi k Exodu 30:12, Levitiku 4 a Levitiku 5:13.

Otázka: Je ve verši Židům 10:5 výraz „tělo, které jsi mi připravil“ citátem z Žalmu 40:6 „uši jsi mi otevřel [propíchl]“?

Odpověď: Masoretský text říká: „uši jsi mi propíchl“. Hebrejští otroci měli být osvobozeni každých sedm let, ale uši byly propíchnuty otrokovi, který se dobrovolně rozhodl sloužit svému pánu po celý život.

Septuaginta uvádí: „tělo, které jsi mi připravil“. Také starozákonní překlady Symmacha a Theodotiona obsahují slovo „tělo“. Žalm 40:6 byl tedy v masoretském textu pravděpodobně pozměněn. (Mimochodem, v Svitcích od Mrtvého moře se Žalm 40:6 nezachoval).

Ať tak či onak, Ježíš byl připraven k poslušné službě.

Otázka: Byl v Židům 10:10 Ježíšovo tělo ovládnuto Satanem, jak učí reverend Moon, zakladatel sekty Církve sjednocení?

Odpověď: Ne. Nejprve uvedeme, co říká údajný mesiáš reverend Moon, a poté to, co říká Boží slovo.

1. Reverend Moon říká: že Abrahamova oběť se stala Satanovým majetkem.

Božský princip, str. 269: „...To, že Abraham přinesl oběti, aniž by holubici rozřízl na dvě části, vedlo k tomu, že obětoval, jakoby to byl Satanův majetek, a tak obětování skončilo tvrzením, že obět byl Satanovým majetkem.“

Božský princip, str. 330: „Vzhledem k tomu, že Mojžíš ve vzteku dvakrát udeřil do skály navenek... jeho [Mojžíšovo] tělo bylo napadeno Satanem a on zemřel na poušti, ale vnitřně... [stále mohl lidem přinášet vodu ze skály]“

Božský princip, str. 148 „Ježíš nemohl naplnit záměr prozřetelnosti fyzického spasení, protože do jeho těla vnikl Satan. Mohl však položit základ pro duchovní spasení … skrze … krev na kříži.“

2. Bůh říká: že Ježíšovo tělo neprošlo rozkladem, podle Skutků 2:31. Ježíš obětoval své tělo v Židům 10:10, ale Jeho tělo nás posvětilo. Zatímco reverend Moon učí, že Ježíš ztratil své tělo a že bylo zkaženo, apoštol Pavel říká v Filipským 3:20–21 pravý opak.

„Naše občanství je však v nebi a my [tj. křesťané] netrpělivě očekáváme Spasitele odtamtud, Pána Ježíše Krista, který svou mocí, která mu umožňuje podrobit si vše, promění naše ponížené těla, aby se stala podobnými jeho slavnému tělu.“ (BSB)

Otázka: Jak je možné, že jsme podle Židům 10,14 již dokonalí, a přesto jsme stále posvěcováni?

Odpověď: Odpověď najdete v rozboru 2. Tesalonickým 1:5 a 1. Petrově 1:14–16.

Otázka: Vzhledem k tomu, že v Židům 10:18 se uvádí, že již nejsou žádné oběti za hříchy, mohl by být Ježíš obětován během katolické mše?

Odpověď: Ne. Odpověď najdete v rozboru Židům 9:25–28.

Otázka: Je podle Židům 10:25 v pořádku, když se věřící nescházejí k společenství?

Odpověď: Ne. Je hříchem, když se věřící izolují od všech ostatních věřících. Židům 10:25 říká, že nemáme zanedbávat společná setkání, ale Bible neříká, kdy se musíme scházet.

Existuje řada důvodů pro tento příkaz. Potřebujeme ostatní křesťany k povzbuzení, poučení, napomínání a kárání. Bůh dal ostatním věřícím duchovní dary, aby nás posilovali, a nám dal duchovní dary, abychom posilovali je. Více se o tom píše v 1. Korinťanům 12. Dalším důvodem je, že Ježíš řekl: „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.“ (Matouš 18:20) Ve společné modlitbě je zvláštní síla. A konečně, ačkoli se Bůh těší z našeho individuálního uctívání, obzvláště se těší z toho, když Ho uctíváme společně. Doplňující odpověď najdete v knize The Complete Book of Bible Answers na str. 225.

Otázka: Ukazuje Židům 10:26–32, že lidé mohou ztratit své spasení?

Odpověď: Všichni se shodují, že tento úryvek učí, že pouze Kristus je dostatečnou obětí za naše hříchy. Starozákonní oběti, bez Krista, jsou bezcenné. Skuteční křesťané se však neshodují v tom, co tento úryvek říká o ztrátě spasení.

Názor o ztrátě příležitosti: Pro ty, kdo hřeší tím, že odmítají Kristovu oběť na kříži, neexistuje žádná naděje mimo cestu, kterou odmítli. I kdyby byli dobrými Židy a vykonávali všechny starozákonní oběti, nepřítel Krista je nepřítelem Boha, který může očekávat pouze zuřící oheň.

Názor o ztrátě spasení: Kromě předchozího názoru platí, že křesťané, kteří záměrně a vytrvale hřeší dostatečně dlouho, pošlapali Božího Syna a ztratili příležitost, aby je Kristus spasil.

Viz otázka týkající se Židům 3:6,14 a dvě otázky týkající se Židům 6:4-12 pro další diskusi.

Otázka: Bylo v Židům 11:1 a Židům 11:3 řečeno: „Naše víra chápe, že svět byl stvořen“, nebo „Boží vírou stvořil Bůh svět“, jak učí Kenneth Copeland a další?

Odpověď: V řečtině znějí první dvě slova „Vírou chápeme“. Slovní spojení „vírou“ modifikuje sloveso, které bezprostředně následuje, tedy „chápeme“. Náš víra tedy svět nestvořila, ale naše víra nám dává pochopení toho, jak Bůh svět stvořil. Je to naše víra; Vševědoucí Bůh sám víru nemá ani nepotřebuje.

Genesis 1, Žalm 33:6,9 a další pasáže ukazují, že Bůh stvořil vše svým slovem. Všemohoucí Bůh nemá „víru“ v to, že by snad něco mohl učinit, stejně jako my nemáme víru v to, že můžeme dýchat. Bůh má jistotu, že může učinit vše.

Širší otázkou zde je: mají křesťané mít víru v Boha, nebo víru ve víru? Mnozí léčitelé vírou v podstatě učí víru ve víru. Víra ve vlastní víru je víra v sebe sama, maskující se jako víra v Boha.

Otázka: Proč v Židům 11:4 Bůh přijal Ábelovu oběť a Kainovu oběť nepřijal?

Odpověď: Genesis 4 neuvádí žádný výslovný důvod, takže nelze vyloučit žádný důvod. Židům 11:4 říká, že Kainovi chyběla víra. Ve skutečnosti lze předpokládat kombinaci tří důvodů souvisejících s Kainovým nedostatkem skutečné víry.

Krev, ne zelenina: V pozdějších dobách se Bohu obětovala vždy zvířata. I dnes někteří chtějí křesťanství bez krve. Židům 9:18,22 nám připomíná, že ve Starém zákoně Bůh vyžadoval pro odpuštění prolití krve. Dalo by se však namítnout, že jelikož jak Starý zákon, tak List Židům byly napsány až po Kainově životě, jak to měl Kain vědět? To nás vede k dalšímu bodu.

Oběti ve společenství s Bohem: Jelikož Bůh s Kainem mluvil přímo, mohl se Kain později Boha zeptat, co Bůh chce. Mnoho lidí dnes chce sloužit Bohu podle svých vlastních podmínek, svým vlastním způsobem, nikoli Božím způsobem. Někdo by však mohl namítnout: proč by Kain nemohl obětovat tak, jak chtěl? To nás vede k dalšímu bodu.

Oběť ve víře našemu Pánu: Neexistuje žádný důkaz, že by se Kain podřídil Božímu panství nebo že by ve víře svěřil svůj život Bohu. I dnes, pokud nemáme zájem přiblížit se k Bohu a poslouchat Ho, nemají naše oběti žádný význam. Kniha Micheáš 6,6–8 to vyjadřuje nádherně poeticky. Přísloví 21,3; Ozeáš 6,6; Jan 14,15,21,23–24 jsou přímějšími vyjádřeními toho, že přiblížení se k Bohu a poslušnost mají přednost před lidskými oběťmi a jinými skutky.

Otázka: Jak je možné, že Enoch v Židům 11:5 nezažil smrt?

Odpověď: Enoch nezažil smrt již v Genesis 5:22–24. Jak jednou řekl jedno malé dítě: „Jednoho dne, když šli, Bůh řekl Enochovi: ‚Vzhledem k tomu, že jsme blíž k mému domu než k tvému, proč prostě nejdeš se mnou domů?‘“

Všemohoucí Bůh může učinit cokoli, co si zamane, včetně toho, že někoho vezme do nebe. Tři křesťanští autoři z doby před nicejským koncilem viděli Enocha, jak se vrací jako jeden ze dvou svědků ve Zjevení 11:6–11.

Tertullian (198–220 n. l.) se domníval, že Enoch ještě neokusil smrt, protože zemře až v době antikrista (Zjevení 11:3). „Pojednání o duši“, kap. 50, str. 227

Hippolyt (222–235/6 n. l.) rovněž napsal, že těmi dvěma svědky byli Enoch a Eliáš, kteří kázali po dobu 1 260 dnů, v „Traktátu o Kristu a Antikristu“, kap. 43, str. 213

Laktancius (cca 303–cca 325 n. l.) uvádí, že Eliáš a Enoch byli přeneseni na nějaké odlehlé místo, aniž by zemřeli, aby mohli být s Kristem, až přijde soudit. Neměli bychom však věřit, že se vrací i Nero. O způsobu, jakým zemřeli pronásledovatelé, kap. 2, str. 302.

Otázka: Jak Noe v Židům 11,7 odsoudil svět?

Odpověď: Všichni chápou, že to je Bůh, kdo soudí svět, a že to byl Bůh, nikoli Noe, kdo seslal potopu. Význam Židům 11,7 spočívá v tom, že Noe odsoudil svět tím, že dokázal, že člověk a jeho rodina mohou žít spravedlivý život před Bohem, a to i v těch dobách.

Otázka: Jak v Židům 11:8 vyšel Abraham (dříve Abram), aniž by věděl, kam jde, když Genesis 12:5 říká, že Abram vyšel, aby šel do země Kanaán?

Odpověď: Když Bůh Abrama povolal v Genesis 12:1, výslovně mu neřekl, že jde do Kanaánu. S odstupem času nám Genesis 12:5, napsaná mnohem později než příběh o Abrahamovi, říká, že Bůh nechal Abrama odejít do Kanaánu.

V našich životech můžeme poslouchat Boha, aniž bychom měli tušení, jaký bude výsledek. I když to pro nás v danou chvíli může být nejisté, při zpětném pohledu o několik let později vidíme, jak se věci v Božím plánu vyvinuly k dobrému.

Otázka: Jak v Hebrejcům 11:19 Abraham obrazně vzal Izáka zpět z mrtvých?

Odpověď: Abraham se chystal zabít Izáka jako oběť. Bůh ho však zastavil a Izák zůstal naživu, jak uvádí Genesis 22:1–18.

Otázka: Jak v Židům 11:26 Mojžíš vážil potupu Kristovu, když o Kristu nikdy neslyšel?

Odpověď: Ačkoli Mojžíš neslyšel jméno Krista, vážil si Boha a věděl o přicházejícím prorokovi, jak je uvedeno v Deuteronomiu 18:17. Mojžíš věděl, že přijde někdo, kdo vykoná smíření za zemi a lid, jak je uvedeno v Deuteronomiu 32:43.

Otázka: Jak mohl Mojžíš v Židům 11:27 opustit Egypt, aniž by se bál králova hněvu, když Ex 2:14,15 říká, že se Mojžíš bál faraóna a uprchl do Midianu?

Odpověď: Exodus 2:14–15 říká: „…Tehdy se Mojžíš polekal a pomyslel si: ‚To, co jsem udělal, se jistě provalilo.‘ Když se o této věci dozvěděl faraón, chtěl Mojžíše zabít. Mojžíš však před faraónem uprchl…“ (BSB). Klement Alexandrijský ve svém díle Stromata (193–202 n. l.), kniha 4, kap. 16, str. 428, tento verš cituje a ve starověkých rukopisech se nevyskytují žádné odchylky (například vynechání slova „ne“).

Nejprve to, co není správnou odpovědí, a poté dvě různé odpovědi.

Co není odpovědí: Exodus 2:14 říká, že se Mojžíš bál, a Exodus 2:15 říká, že Mojžíš uprchl před faraonem. Výslovně se zde neříká, že se Mojžíš bál faraona.

Odpověď Jana Zlatoústého: Zlatoústý, který psal v letech 392–407 n. l., tuto otázku nastolil a odpověděl na ni. Ano, Mojžíš se bál, když zabil toho Egypťana, ale bylo moudré, že uprchl, aby se vyhnul předvídanému nebezpečí. Není třeba pokoušet Boha. Mojžíš se nebál vrátit se a nebál se ani znovu opustit Egypt, navzdory faraonovu hněvu. (Kázání na List Židům, kázání 26, str. 484.)

Další odpověď: Ačkoli Mojžíš jednal moudře, když poprvé uprchl z Egypta, bylo to z strachu poté, co zabil Egypťana. Židům 11:27 se zmiňuje o Mojžíšově charakteru po čtyřicetiletém pobytu v Midianu. Mojžíš se vrátil do Egypta beze strachu, znovu stanul před faraonem beze strachu a znovu opustil Egypt, to vše bez obav z faraonova hněvu. Faraón se měl více bát Boha než Mojžíš faraóna.

Z toho plyne poučení pro nás dnes. Někdy, když utečeme ze strašné situace, může Bůh později chtít, abychom se vrátili a odvážně se postavili za Boha a proti útlaku druhých. Mojžíš možná jednou opustil Egypt ze strachu před faraonem, ale Bůh a autor listu Židům považují za významnější to, že se Mojžíš vrátil, překonal veškerý strach a podruhé odešel beze strachu.

Otázka: Jak byli v Židům 11:32 Gedeon, Samson a Jefté hrdiny víry? Všichni zhřešili a dokonce i Barak prokázal nedostatek vůdčích schopností.

Odpověď: Boží lid stále hřeší a někteří z nich hřešili velmi těžce. Bible jejich závažné chyby nezlehčuje, ale je povzbuzující vědět, že Bůh s námi dokáže jednat a zdokonalovat nás i přes naše chyby.

Židům 11,32 netvrdí, že tito muži byli vzory bezhříšné dokonalosti, ani že byli spravedlivější než ostatní. Židům 11 nám spíše představuje tyto muže jako příklady těch, kteří měli víru k tomu, aby vykonali velké věci, a v případě Samsona se zařadili mezi mučedníky, kteří zemřeli pro Boha.

Otázka: Jak v Židům 11:35 ženy dostaly zpět své mrtvé?

Odpověď: Jedná se o vdovu ze Sarepty v 1. Královské 17:22 a o Šunemskou ženu ve 2. Královské 4:34. Jejich milovaní zemřelí byli vzkříšeni. Toto vzkříšení bylo podobné vzkříšení Lazara; nebyli vzkříšeni s nesmrtelným tělem, ale byli vzkříšeni do svého původního stavu.

Otázka: Je v Židům 11:35 narážka na 2. Makabejskou 7:12, což dokazuje, že alespoň část apokryfů je součástí Písma?

Odpověď: Ne. 2. Makabejská 7,12 říká: „V důsledku toho byl sám král i ti, kdo byli s ním, ohromeni odvahou toho mladíka, neboť své utrpení považoval za nic.“ (překlad RSV Catholic Edition). Kontext je takový, že se jednalo o třetího ze sedmi bratrů, kteří byli umučeni za vlády Seleukovců. V odpovědi je třeba zohlednit čtyři body.

1. Ve skutečnosti se nejedná o citát z apokryfů. Židům 11:35 je nejblíže 2. Makabejské 7:12 a oba texty zaznamenávají společnou pravdu, nejde však o citát.

2. Bible cituje i z pohanských básníků, například ve Skutcích17:28 , v 1. listu Korinťanům15:33 a v listu Titovi1:12 , avšak všichni se shodují, že ostatní spisy pohanských básníků nejsou Písmem.

3. Hypoteticky řečeno, i kdyby Židům 11:35 byla citace z 2. knihy Makabejské (což není), pokud citování pohanských básníků nedělá z jejich spisů Písmo, ani jedna citace z 2. knihy Makabejské by z ní Písmo neudělala.

4. 2. kniha Makabejská je obecně spolehlivá. I ona však vykazuje historické nesrovnalosti s 1. knihou Makabejskou a obsahuje dvě prokazatelné chyby. Například ve 2. knize Makabejské 8:20 Seleukovci spolu s 4 000 Makedonci nezničili 120 000 Galatů v Babylónii.

Podívejte se na diskusi o Judovi 14–15, kde najdete podobnou situaci s pseudepigrafickými knihami.

Otázka: Dokazuje „oblak svědků“ v Židům 12:1, že Ježíšův návrat v oblacích znamená, že se Ježíš vrátí uprostřed skupin lidí, jak učí Církev sjednocení reverenda Moona?

Odpověď: Znamená snad výraz „stádo diváků“, že kdykoli se použije slovo „stádo“, musí se vztahovat k lidem? – Samozřejmě že ne. Stejně tak výraz „oblak svědků“ neznamená, že kdykoli se použije slovo „oblak“, vztahuje se k lidem.

Nikde v Bibli, včetně Židům 12:1, se slovo „oblak“ nepoužívá v významu „lidé“. Židům 12:1 hovoří o „oblaku svědků“ a tato metafora nikomu nedává právo vykládat doslovné oblaky (bez svědků) jako lidi.

Kromě toho měla řečtina různá slova pro oblak a slovo použité zde, nephos, se nikde jinde v Novém zákoně nevyskytuje.

I členové Hnutí za sjednocení by souhlasili, že to byl doslovný oblak, který skryl Ježíše, když vystupoval do nebe ve Skutcích 1:9. Pokud by se Ježíš vrátil stejným způsobem a odešel v doslovném oblaku, pak se Ježíš vrátí v doslovném oblaku, navzdory tomu, co učí reverend Moon.

Viz také diskuse k Zjevení 1:7.

Otázka: Kdo je ten „velký oblak svědků“ v Židům 12:1?

Odpověď: „Takový velký oblak“ se konkrétně vztahuje k lidem zmíněným v předchozí kapitole. Kapitola 11 samozřejmě zmiňuje starozákonní věřící obecně, kteří obcházeli Jericho, snášeli pronásledování a byli chváleni za svou víru, takže takový velký oblak zahrnuje všechny věřící, kteří odešli před námi a nyní jsou v nebi.

Otázka: Co jsou v Židům 12:1 ta břemena, která my jako křesťané někdy (nebo často) potřebujeme odhodit?

Odpověď: Patří sem hříchy, které pácháme špatným jednáním, hříchy, na které upínáme své myšlenky, a hříchy, kdy se „bráníme“ Bohu a nejsme ochotni dělat to, o čem věříme, že Bůh od nás chce. Patří sem také věci, které samy o sobě nejsou zlé, ale odvádějí nás od Boha. Mohou sem patřit i vztahy, které pro nás nejsou zdravé.

Otázka: Jak mohl Ježíš v Židům 12:2 snášet kříž kvůli radosti, která mu byla přislíbena?

A: To neznamená, že kříž byl radostný, ale spíše to, že Ježíš to vytrval kvůli radosti, která mu byla přislíbena. Radost spočívala v nadcházejícím výsledku, kterým bylo zajištění spásy pro nás, abychom mohli být smířeni s Bohem a žít s Ním navždy v nebi.

Tím, že někdo tvrdí, že do nebe vedou i jiné cesty, říká Kristu, že Jeho oběť nebyla nutná.

Otázka: Co je v Židům 12:4 míněno pod pojmem „boj proti hříchu“?

Odpověď: Řecké slovo pro boj, antagonizomai, může odkazovat na sportovní souboj. Ačkoli by se mohlo vztahovat i na osobní boj křesťana proti vlastnímu hříchu, jeho primárním zaměřením je pravděpodobně pronásledování ze strany hříšných lidí.

Otázka: Proč Bůh v Židům 12:6–11 používá tento příklad, když je tělesný trest [údajně] špatný?

Odpověď: Tělesný trest (výprask a podobně) není špatný, je-li správně uplatňován v zájmu dítěte, jak ukazují Přísloví 13:24; 22:15 a 23:13–14.

Toto slovo podle „Believer’s Bible Commentary“ (str. 2203) neznamená pouze kázeň, ale také poučení, nápravu a varování. „Bible Knowledge Commentary: New Testament“ (str. 810) uvádí, že toto slovo doslovně znamená „výchova dítěte“.

Otázka: Jaký význam má zde v Židům 12:8 pojem „legitimní synové“?

Odpověď: Otec se nemusí starat o nemanželského syna, ať už z manželství se svou ženou, nebo z vztahu s jinou ženou, tak jako by se staral o svého legitimního syna z čestného manželství. V římské kultuře neměl nemanželský syn žádné dědické právo.

Otázka: Měli by v Židům 12:7, 9–10 otcové hrát vedoucí roli při výchově?

Odpověď: Bible nedává žádný příkaz ohledně toho, který z rodičů má co dělat, ale uvádí příklady otců v Židům 12:7, 9–10, 1. Timoteovi 3:4, 12 a 1. Tesalonickým 2:11. Efezským 6:4 a Koloským 3:21 však varují zejména otce, aby své děti nerozčilovali. Matky měly svou roli při výchově dětí v Příslovích 31:1–9; 1. Timoteovi 5:10; 1. Tesalonickým 2:7. Oba rodiče by měli spolupracovat podle Koloským 3:20 a Efezským 6:1, ačkoli 1. Korinťanům 7:13–14 uznává, že mohou nastat rodinné situace, kdy děti ve Pánu vychovává pouze manželka.

Otázka: Jak je možné, že lidé v Židům 12:15 a Židům 12:25 mohou „zmeškat“ Boží milost nebo se od ní odvrátit?

Odpověď: Křesťané mohou být i nadále křesťany a přitom neposlouchat Boha, ale o tom se zde nemluví, protože se zde hovoří o „ztrátě“ a ne pouze o „menším množství požehnání a odměn“. Lidé mohou naslouchat evangeliu a dokonce i intelektuálně uvěřit a nechat se pokřtít vodou, jako tomu bylo u Šimona Maguse ve Skutcích 8:18–20. Znalost nauky a docházka do kostela by však člověku neměly dávat žádnou jistotu, pokud není poslušný Kristu.

Podívejte se na podobenství o čtyřech druzích půdy v Lukášovi 8:4–15. Rostliny ve třech ze čtyř druhů půdy vyklíčily, ale pouze jedna z nich byla zachráněna, aby přinesla úrodu.

Ezau je smutným příkladem a varováním. Vyrůstal v poznání Boha, vychován rodiči, kteří Boha znali, a přesto nechal to, co mohl mít, vyklouznout z rukou. Neměl tušení, jak důležité je zvolit polévku namísto prvorozenství, dokud nebylo rozhodnutí učiněno.

Otázka: Jak může v Židům 12:15 hořký kořen vyrůst a poskvrnit mnohé?

Odpověď: Jak věřící, kteří neprošli znovuzrozením, tak i praví křesťané mohou pociťovat malou hořkost vůči sobě samým, vůči ostatním lidem nebo vůči Bohu. Pokud se s touto hořkostí nevypořádáme a neodevzdáme ji Bohu, může se, stejně jako jiné hříchy, rozrůst jako rakovina a zasáhnout stále větší část srdce člověka. Jak radí Přísloví 4:23 v jiném kontextu: „Nade vše střež své srdce, neboť z něj pramení život.“

Otázka: Proč by Bůh v Židům 12:17 zavrhl někoho, kdo činí pokání?

Odpověď: Záleží na tom, jakého druhu je pokání dané osoby. Téměř každý usvědčený zločinec činí pokání za to, že byl dopaden, a téměř každý, kdo z hlouposti o něco přijde, lituje následků své pošetilosti. Ezau se se slzami v očích kál za to, o co přišel, ale Písmo nikde neříká, že by se obrátil k Bohu. Ezauovi šlo o pozemské dědictví, ne o duchovní požehnání. Matouš 7:7–11, Židům 11:6 a Římanům 2:7 ukazují, že Bůh odmění ty, kdo Ho upřímně hledají.

Otázka: Proč se Bůh v Židům 12:18–21 snažil v Mojžíšově době Izraelity k smrti vyděsit? A co dnes?

Odpověď: Bůh nás v Bibli učí mnoha lekcím. Ve Starém zákoně Bůh skutečně učil Abrahama a další o lásce, milosti a milosrdenství. Než však Bůh v Novém zákoně lidem zjevil vše, co o lásce, milosti a milosrdenství věděl, museli nejprve pochopit Boží spravedlnost a Boží hněv.

Bohužel dnes mnozí chtějí selektivně poslouchat pouze ty „příjemně znějící“ části Bible. Boží milosrdenství je pro nás o to důležitější, když vidíme důsledky svého hříchu.

Křesťané si možná ne vždy uvědomují, že když se snaží říkat ostatním, jak úžasné je, že Ježíš zachraňuje, ostatní tomuto poselství ve skutečnosti nerozumí, pokud si neuvědomují, od čeho jsou zachráněni a také k čemu jsou zachráněni.

Otázka: Jak v Židům 12:24 promluvila Ježíšova krev lépe než Ábelova?

Odpověď: Podle Genesis 4:10 Ábelova krev [obrazně řečeno] volala ze země. Volala po pomstě. Ježíšova krev však volá po odpuštění.

Otázka: Co znamená ve Židům 12:29 a Deuteronomiu 4:24 výraz „náš Bůh je oheň spalující“?

Odpověď: Žalm 50,3 říká, že oheň pohlcuje před Bohem, když přichází soudit. Oheň je doslovný oheň, ale může také znamenat Boží hněv proti hříchu.

Otázka: Proč v Židům 13:1 někdy ochabne bratrská láska (philadelphia)?

Odpověď: Jedna věc je mít k někomu náklonnost, druhá věc je udržovat ji po dlouhá léta. Časem mají lidé tendenci brát druhé jako samozřejmost, soustředit se na jejich chyby a ne na jejich kladné stránky a již nepovažovat čas strávený s přítelem za vzácný. Přátelé by měli být váženi a přátelství je třeba udržovat.

Otázka: Jaké jsou podle Židům 13:1 způsoby, jak pokračovat v naší bratrské lásce k druhým?

Odpověď: 1. list Petrův 4:8 také říká, abychom k sobě navzájem chovali vroucí lásku. Tyto pozitivní přímé příkazy v sobě skrývají mnoho.

Modlete se za ně. Zeptejte se jich, za co se za ně můžete modlit.

Buďte k nim trpěliví.

Pečujte o ně a ukažte jim, že si jich ceníte více než sebe samých (Filipským 2:3 a násl.).

Trávte s lidmi čas, buďte jim nablízku, naslouchejte jim, povzbuzujte je a podle příležitosti jim radte a učte je.

Dbejte na jejich zájmy (Filipským 2:4) a pomáhejte jim rozvíjet jejich dary a talenty.

Někdy je třeba jim pomoci finančně (Jakub 2:15–17).

Odpouštějte a nedovolte, aby se mezi vás a vaši lásku k nim vklínil hněv.

Požádejte o odpuštění, když jste se dopustili něčeho špatného, nebo i když si jen myslí, že jste se dopustili něčeho špatného.

Kromě toho, když budete mít příležitost s dobrým přítelem, můžete si promluvit o „vymezení vztahu“. Pokud jde o osobu opačného pohlaví a nebude to romantický vztah, buďte v tom velmi upřímní. Můžete si užívat společné chvíle, bránit je, když jim někdo ublíží, ale nebudete kvůli nim hřešit, včetně lhaní v jejich prospěch, ani zakrývat jejich pochybení.

Otázka: Jaké jsou v Židům 13:2 některé důvody, proč bychom měli milovat cizince (philoxenia)?

Odpověď: K pohostinnosti jsme povinni také podle Římanům 12:13; 1. Petra 4:9 a 3. Jana 8. Jelikož chceme být takoví, jak nás Bůh chce mít, a Bůh chce, abychom byli pohostinní, měli bychom z pohostinnosti mít radost. Abraham pohostil anděly v Genesis 18:1–15 a Lot v Genesis 19. Vdovy byly chváleny za svou pohostinnost v 1. Timoteovi 5:10. Biskupové mají být pohostinní podle 1. Timoteovi 3:2 a Tita 1:8. Publius z Malty byl k Pavlovi velmi pohostinný ve Skutcích 28:7. I když někteří křesťané mohou mít dar pohostinnosti obzvláště vyvinutý, každý křesťan by měl chtít být k druhým pohostinný.

Otázka: Jaké jsou podle Židům 13,2 způsoby, jak můžeme projevit pohostinnost vůči druhým, kromě toho, že je pozveme k sobě domů?

Odpověď: Nejprve zhodnoťte situaci. V závislosti na tom, jak dobře se již zabydleli a jak se cítí pohodlně, je můžete pozvat na různé akce, na večeři, do kostela, do nedělní školy a na biblické studium, a obecně je zvát k různým aktivitám. Pokud na krátkou dobu potřebují auto a vy máte nějaké, které můžete půjčit, můžete jim ho půjčit. Pokud se jedná o osobu opačného pohlaví, pak by možná bylo lepší pozvat na společné aktivity skupinu lidí, místo aby to byla jen jedna osoba. Kromě své „povinnosti“ zvát je k různým aktivitám se naučte mít radost z toho, že s nimi trávíte čas. Představte je ostatním. Chovejte se k nim tak, jak byste chtěli, aby se k vám chovali ostatní, kdybyste byli cizinci.

Kromě toho, že to Bůh přikazuje, může Bůh využít naši poslušnost k tomu, abychom se setkali s lidmi, s nimiž se podle Jeho vůle máme setkat, a pomohli jim. Vaší úlohou při neformálním mentorování však není podporovat jejich závislost na vás, ale jde o dočasnou pomoc, aby se mohli rychle osamostatnit. Vaše přátelství s nimi však může přetrvat.

Když do města přijede nováček, někdy potřebuje přátele a možná i radu a moudrost ohledně toho, kam se vydat za nejlepšími nabídkami, jak dělat určité věci atd. Můžete je pozvat na sváteční oslavy k vám domů nebo udělat jiné věci, aby se cítili vítáni.

Když do vašeho pracoviště nebo města přijde člověk z jiné země, někdy může potřebovat radu ohledně určitých zvyků. Obvykle je nejlepší poskytnout ji soukromě, nikoli veřejně před ostatními. Stejně tak, pokud špatně píše nebo vyslovuje slova, nemusí být právě ten okamžik ideální čas na to, abyste ho opravili. Pokud však chce, abyste ho opravili, můžete tak učinit soukromě.

Otázka: Existují v Židům 13:2 nějaká nebezpečí spojená s pohostinností vůči druhým a jak zde můžeme najít rovnováhu mezi nebezpečím a poslušností Božímu přikázání?

Odpověď: Ano. Například pokud jste drobné postavy a uvidíte stopaře, který potřebuje odvézt, těsně před věznicí, neměli byste ho brát s sebou. Co ale když skutečně potřebuje pomoc? Zavoláte někoho jiného, kdo mu může pomoci – policii.

Na druhou stranu jsem jednou viděl dobře oblečeného Inda, jak kráčí před budovou high-tech společnosti, zrovna když se chystalo silně pršet. Vzal jsem ho s sebou a ukázalo se, že to byl telekomunikační inženýr, který mířil do stejného hotelu, kde jsem bydlel já, vzdáleného jednu míli. Bylo by to utrpení ujít jednu míli v silném dešti v dobrém oblečení a bez deštníku.

V New Jersey žila křesťanská rodina pocházející ze Středního východu. Poskytli pokoj muži, který ho potřeboval. Všichni byli zavražděni a ten muž záhadně zmizel. Měli bychom pomáhat bezdomovcům, ale měli bychom také být opatrní, abychom ochránili své životy a svou rodinu. Nikdy si však nemůžeme být jisti, že jsme v bezpečí, když poskytujeme pohostinnost. Ani v biblických dobách to nebylo možné, ale přesto jim bylo přikázáno být pohostinní.

Křesťané by měli být milující a důvěřiví, ale měli by být také opatrní a mít rozlišovací schopnost. Někdy, když máme na výběr mezi tím, že nebudeme pohostinní, ale budeme v bezpečí, a tím, že budeme pohostinní, ale budeme vystaveni velkému riziku, zvažme, zda neexistuje třetí možnost – být pohostinní, aniž bychom se vystavovali přílišnému riziku.

Otázka: Jak máme podle Židům 13:3 projevovat pohostinnost a pamatovat na ty, kteří právě vyšli z vězení?

Odpověď: Projevování pohostinnosti vězňům musí být pro Ježíše velmi důležité, protože v Matoušovi 25:36, 39, 43–44 Ježíš řekl, že ovce po jeho pravici navštěvovaly vězně, zatímco kozy po jeho levici to nedělaly. Můžeme udělat alespoň tři věci.

Zatímco jsou ve vězení, můžeme je navštěvovat, dávat jim svatá písma, materiály ke studiu Bible nebo cokoli, co potřebují. Můžete jim psát dopisy. Dejte jim najevo, že jsou stále milováni a ceněni, a to i ti, kteří se dopustili něčeho špatného. Zejména bychom měli navštěvovat ty, které jsme znali už dříve, aby věděli, že na ně nezapomínáme.

Zatímco jsou pryč z domova, můžeme jim pomáhat hlídat, spravovat nebo prodat cokoli, o co nás požádají.

Po jejich propuštění z vězení jim můžeme pomoci s umístěním v resocializačním centru a s hledáním bydlení, práce a dobré církve, která věří v Bibli.

Měli bychom brát jejich těžkou situaci stejně vážně jako tu naši, jak naznačuje Filipským 2:3–4. 1. Korinťanům 12:26 říká, že trpí-li jedna část těla, trpí všechny.

Otázka: Proč je podle Židům 13,4 důležité zachovávat manželské lože v čistotě?

Odpověď: To, že to tak říká Bůh, je samo o sobě dostatečným důvodem. Kromě toho tím, že tak nečiníte, zneuctíváte svého manžela či manželku a, co je ještě důležitější, sami sebe. Jelikož očekáváte, že váš manžel či manželka nebude zahýbat, neměli byste to dělat ani vy. Neměli byste svého manžela či manželku brát jako samozřejmost. Stejně tak byste neměli brát jako samozřejmost ani to, že dáváte dobré svědectví, ani to, že jdete dobrým příkladem svým dětem a ostatním.

Komentář „The Expositor’s Bible Commentary“, sv. 12, str. 147 uvádí, že v prvním století, stejně jako v našem, někteří lidé považovali cudnost mimo manželství za nepřiměřený požadavek. Toto myšlení bylo (a je) zlou lží.

Křesťané by to měli odvážně hlásat. Podle „Believer’s Bible Commentary“ (str. 2208) předal reformní biskup Latimer králi Jindřichovi VIII. pečlivě zabalenou Bibli. Na obalu byla napsána slova: „Bůh bude soudit sexuálně nemravné a cizoložníky.“

Otázka: Co musíme dnes podle Židům 13,5–6 a 1. Timoteovi 6,10 dělat, abychom se vyvarovali lásky k penězům?

Odpověď: Kromě toho, že se jedná o přikázání, musíme je dodržovat i pro své vlastní štěstí. Toto přikázání platí pro každého, protože mnoho lidí, nejen těch bohatých, je pohlceno honbou za bohatstvím. Láska k penězům může oslabit naši lásku k Bohu i k ostatním. Pokud nebudeme opatrní, mohou se nám chamtivost, strach a posedlost bezpečím jevit jako důležitější než následování Boha. Bůh je však naším měřítkem úspěchu, naším ochráncem a naší jistotou. Ve Filipským 4,11 Pavel řekl, že se naučil být spokojený, ať už má peníze, nebo ne.

Stejně tak si někteří mohou myslet, že mít peníze je může ochránit před ostatními lidmi. Ale Žalm 118,6 říká, že se nemáme bát lidí, protože Hospodin je můj pomocník. Chamtivost nás může připravit o radost v tomto životě i o nebeské odměny v životě budoucím.

Otázka: Do jaké míry bychom měli podle Židům 13,7 napodobovat své duchovní vůdce?

Odpověď: Nejprve si ujasněme, kdo jsou ti vůdci, a poté, co máme napodobovat.

Za prvé, tento výraz v jiné řecké literatuře odkazuje na knížata a vojenské velitele. Anglické slovo „hegemony“ je odvozeno od tohoto řeckého slova hegeomai. Křesťanští vůdci, ať už oficiální či neoficiální, kteří nás vedou nebo nad námi mají autoritu, by měli být dobrými vzory.

Za druhé, měli bychom následovat jejich příklad. Měli bychom následovat příklad, který nám dávají nyní, ale napodobovat výsledek jejich způsobu života pravděpodobně znamená, že jejich život již skončil. Měli bychom se snažit je pochopit a poučit se z jejich života a učení. Na druhou stranu, každý má hříchy a nedostatky, a ty nemáme napodobovat.

Za třetí, můžeme se pokusit pochopit, co je motivuje k tomu, aby dobře sloužili Bohu, a zeptat se sami sebe, zda bychom měli mít stejnou motivaci.

Otázka: Vzhledem k tomu, že v Židům 13:8 se píše, že Ježíš je stejný včera, dnes i navěky, jak se mohl vyprázdnit, aby přišel na zem, jak učí Filipským 2:5–7?

Odpověď: Ježíš byl stejný ve dvou ohledech.

1. Ježíš zůstal sám sebou předtím, během svého pobytu na zemi i poté. To také ilustruje jeden aspekt Trojice. Trojice není dočasná věc, která by se nakonec rozpustila v naprostou jednotu. Jelikož Ježíš je stejný včera, dnes i navěky (Židům 13,8), budou vždy tvořit Trojici.

2. I pokud jde o božské vlastnosti, kterých se Ježíš dočasně a dobrovolně zřekl, Židům 13,8 odkazuje na včerejšek (před příchodem na zem), dnes (po Jeho nanebevstoupení) a navždy (celou budoucí věčnost). To nevylučuje, že se Ježíš na krátkou dobu zřekl některých vlastností.

Otázka: V Židům 13:9, v čem spočívá přitažlivost podivných/cizích učení?

Odpověď: Termín pro „mnohé“ zde, poikilais, znamená pestrobarevný, jako například patchworkový oděv. Neodkazuje to na judaismus, ale spíše na nová a tajemná náboženství, ať už jde o mystická náboženství, nebo prorocky o četné gnostické skupiny. Může to také odkazovat na podivný kompromis s judaismem, který vyznávali ebionité. Dnes mohou být lidé přitahováni směsicí křesťanství a něčeho jiného, nebo věcmi, které tvrdí, že jsou alespoň částečně křesťanské, ale ve skutečnosti křesťanské vůbec nejsou.

Tehdy i dnes mohou lidé pociťovat zbytečnou zvědavost vůči všemu, co je odlišné. Pokud někdo věří, že je něco pošetilé, může chtít poznat určité věci, aby vyvrátil jejich omyly, přivedl je ke Kristu a ochránil stádo i ostatní před jejich učením. Ale nad rámec toho není třeba nic vědět.

Otázka: Jak byste v souvislosti s Židům 13:12 odpověděl na kritiku, že křesťanství je krvavé náboženství?

Odpověď: Jsme vinni; je to základní učení křesťanství. Některým lidem se to možná nelíbí, ale Bůh se nás na náš názor neptal. Boží učení ve Starém zákoně klade důraz na krvavé zvířecí oběti. Boží učení v Novém zákoně klade důraz na to, že Ježíš prolil svou krev na kříži, aby zemřel za naše hříchy a vstal z mrtvých. Křesťanství bez krve tedy vůbec není pravým křesťanstvím. 1. Korinťanům 15:1–6 dokonce říká, že pokud nevěříte, že Kristus zemřel za naše hříchy a vstal z mrtvých, je vaše víra marná.

Otázka: Jak máme dnes podle Židům 13:15 neustále přinášet Bohu oběť chvály?

Odpověď: Svůj život můžeme Bohu obětovat mnoha způsoby, ale zde se konkrétně jedná o oběť chvály. Náš život by měl být jedním velkým „Chvála Bohu!“ To, co lidé slyší z našich úst, by neměla být hořkost, kletby, stížnosti ani nadávky, ale chvála Bohu. Důležité není jen to, co děláte, ale také váš postoj při tom, a lidé váš postoj poznají podle vašich slov. Můžeme chválit Boha slovy, která směřujeme k Němu i k ostatním, ale můžeme Ho chválit i tím, že se zdržujeme špatných slov. Ano, můžeme chválit Boha slovy, která vycházejí z našich úst během bohoslužby, ale můžeme Ho chválit i slovy, která vycházejí z našich úst, když uvízneme v hustém provozu.

V Ozeášovi 14:1–3 se píše: „Izraeli, navrať se k Hospodinu, svému Bohu, neboť jsi klopýtl kvůli své nepravosti. Vezmi s sebou slova a navrať se k Hospodinu. Řekni mu: ‚Odstraň veškerou nepravost; přijmi nás milostivě, neboť ti budeme obětovat oběti našich rtů.‘“

Otázka: Jak máme podle Židům 13:17 a 1. Petra 5:2–4 poslouchat své vedoucí?

Odpověď: Posloucháme je do té míry, do jaké přikazují to, co říká Písmo, nebo alespoň nejdou proti Písmu. Samozřejmě, že naší nejvyšší autoritou je sám Bůh, ale o Něm se můžeme dozvědět z toho, co zjevil. Dal nám své slovo bez chyby. I ostatní věřící mohou mluvit pravdu, ale mohou také mluvit nesprávně. Proto je Písmo naší hlavní autoritou.

Boží zjevené Písmo, z něhož pochází naše autorita, však říká, že starší mají autoritu nad církví. Stanovuje tedy autoritu i pro zbožné vedoucí. Máme poslouchat své vedoucí pouze tehdy, pokud následují Krista. Někdo kdysi řekl, že je pošetilé, pokud se nemodlíte za vedoucí, kterým máte poslouchat.

Je ušlechtilé, když někdo touží být dohlížitelem v církvi (1. Timoteovi 3:1). Církevní vedoucí by měl mít dobrou pověst (1. Timoteovi 3:2, 8). Měl by být úctyhodný a my bychom mu měli prokazovat úctu (1. Tesalonickým 5:12–13; 1. Timoteovi 5:17). Neberte na vědomí obvinění proti staršímu, pokud nejsou dva nebo tři svědci (1. Timoteovi 5:19); pokud je však obvinění pravdivé, veřejně staršího pokárejte (a vyhoďte) (1. Timoteovi 5:20).

Otázka: Vzhledem k tomu, že Židům 13:17 říká, že naši vedoucí mají nad námi autoritu, jak to pak je s „sola scriptura“?

A: Sola scriptura znamená, že naší jedinou autoritou je Písmo. Písmo nás učí, že Bůh a Jeho slovo jsou naší nejvyšší autoritou. Boží Písmo však říká, že i naši zbožní vedoucí představují určitou autoritu. Kdysi jsem si vyměnil několik e-mailů s křesťanským bratrem z Afriky, který odmítal číst jakékoli náboženské knihy či traktáty kromě Bible. I když ho to chránilo před tím, aby byl oklamán mnoha falešnými učeními, odřízl se tím od mnoha moudrých postřehů, které napsali jeho bratři a sestry v Pánu. Ty by mu mohly pomoci růst a také bránit víru. V jistém smyslu by tedy křesťané neměli praktikovat „sola scriptura“, jak to dělal tento muž, ale spíše „primo scriptura“ – Boží slovo je naší nejvyšší autoritou, protože se jedná o Boží slova.

A co vedoucí, kteří nejsou zbožní? S bezbožnými lidmi, ať už jsou to vedoucí či nikoli, bychom neměli mít nic společného, jak uvádí 2. Timoteovi 3:1–5. Když někteří lidé hovoří o „sola scriptura“ (pouze Písmo), možná ve skutečnosti myslí „primo scriptura“, ale jde o jisté zjednodušení. Zde je ucelenější pohled.

Naší nejvyšší autoritou je Bůh a pouze Bůh. Mnoho lidí však může tvrdit, že jim Bůh řekl mnoho věcí. Jak můžeme s jistotou vědět, co Bůh řekl? Můžeme to vědět pouze na základě toho, co řekli lidé, které On ustanovil. Efezským 2:20 říká, že církev je postavena na základu apoštolů a proroků, přičemž sám Ježíš Kristus je úhelným kamenem. Pod Boží vedením se tedy musíme ptát starozákonních proroků a novozákonních apoštolů. Autoritou pro prvních 20 až 40 let existence církve tedy skutečně byli starozákonní proroci a novozákonní apoštolové. Jelikož však éra starozákonních proroků skončila a doba novozákonních apoštolů již pominula, můžeme se dozvědět pravdu z písem, která po sobě zanechali. Odtud pochází zásada sola scriptura.

Mnozí si nárokovali autoritu rovnou apoštolům, například papežové, ale jelikož jejich slova byla v rozporu s tím, co je v Písmu, a také si navzájem odporovala, mnozí z nich byli podvodníci.

Kdyby někdo zpochybňoval, že mnozí z nich byli podvodnými mluvčími Božími, požádejte ho, aby zdůvodnil následující:

Zephyrinus (199–217) – sabellianista a zastánce sabellianismu, podle Hippolyta

Kallistos I. (218–222) – sabellianista, podporoval sabellianisty a zkresloval pravdu, podle Gaia a Hippolyta

Štěpán VI. (896–897) – synoda s mrtvolou. Nechal uříznout prsty mrtvému tělu papeže Formosa. Později byl zavražděn.

Inocenc III. připravil půdu pro budoucí Papežský stát. Odsoudil anglickou Magna Chartu.

Sergius III. (904–911) – Marozia byla jeho milenkou. Údajně zplodil papeže Jana XI.

Benedikt IX. (1032–1044, 1045, 1047–1048) – sexuální nemravnost. Prodal papežský úřad a abdikoval.

Celestín V. (1294–1294 nebo 1296–1296) Téměř všechny jeho úřední akty byly zrušeny jeho nástupcem, nemilosrdným Bonifácem VIII. Celestín byl po své rezignaci zavražděn. Bonifác nařídil křížovou výpravu proti rodu Colonna.

Bonifác VIII. (1294–1303) se zapletl do mnoha válek. Napsal bulu Unam Sanctam. Zemřel na „zoufalství“ krátce po svém uvěznění.

(Naštěstí) Benedikt XI. (1303–1304) zrušil papežskou bulu Unam Sanctam z roku 1302, kterou vydal Bonifác VIII.

Urban VI. (1378–1389) prohlásil, že neslyšel dost křiku, když byli někteří mučeni

Sixtus IV. (1471–1484) Nepotismus: jmenoval kardinály tři synovce, jednoho prasynovce a jednoho dalšího příbuzného. Papežská bula *Exigit Sincerae Devotionis Affectus* k rozšíření španělské inkvizice do Kastilie. Nechal Benátčany zaútočit na město Ferrara kvůli svému synovci. Za peníze prodával úřady a výsady. Prosazoval učení o neposkvrněném početí. Potvrdil buly Mikuláše V., které Portugalcům umožňovaly zotročovat nekřesťany.

Inocenc VIII. (1484–1492) Jmenoval Torquemadu inkvizitorem. V papežské bule „Summis desiderantes affectibus“ (1484) schválil upalování čarodějnic.

Alexandr VI. (1492–1503) – nepotismus. Vydělal 25 000 dukátů tím, že povolil maďarskému králi rozvést se s manželkou. Povolil francouzskému králi Karlu VIII., aby se oženil s ženou zasnoubenou s jiným mužem, protože Francie byla pro papežství užitečnější.

Otázka: Jak nás Bůh v Židům 13:20–21 vybavuje vším dobrým k plnění Jeho vůle?

Odpověď: Když sloužíme Bohu, On nás postupně vybavuje, abychom Mu sloužili lépe a účinněji. Bůh nás vybavuje také k spolupráci s ostatními. Samozřejmě, pokud se člověk vůbec nesnaží sloužit Bohu, pak by nebylo zapotřebí žádných dalších darů, abychom Mu sloužili lépe.

Je zde ještě druhý aspekt. Řecké slovo katartizo zde může podle The Expositor’s Bible Commentary, sv. 12, str. 155, znamenat také „opravit to, co je rozbité“. Nepotřebujeme jen to, aby nám Bůh dal dary a schopnosti k tomu, abychom Mu sloužili, ale potřebujeme také, aby odstranil překážky, omezení a kameny úrazu. Když sloužíme Bohu, Bůh nás může „opravit“, abychom Mu mohli sloužit lépe.

Bůh nám dává to, co potřebujeme. Zdá se však, že Bůh nedává vždy jednotlivému věřícímu vše, co ten konkrétní věřící potřebuje. Spíše Bůh dává různým lidem různé věci a hojnost, kterou má jeden věřící, slouží k tomu, aby ji dal jinému, který ji nemá; a tak pouze tím, že si navzájem pomáháme, získáváme každý vše, co potřebujeme, jak učí 2. Korinťanům 8:13–15.

Otázka: Co nám v Židům 13:23 říká o Timoteovi?

Odpověď: Ačkoli slovo „propuštěn“ může znamenat „vyrazit na cestu“, jako ve Skutcích 13:3; 28:25, zde podle The Expositor’s Bible Commentary, sv. 12, str. 157, s největší pravděpodobností znamená „propuštěn z vězení“. Také Evangelical Commentary on the Bible, str. 1149, uvádí, že se zde jedná o Timoteovo uvěznění.

Otázka: Jaké jsou podle Židům 13:24 způsoby, jak můžeme dnes zvláště pozdravovat svaté?

Odpověď: V církvi, v práci i v běžném životě si všímejte ostatních věřících a dejte jim pocítit, že jsou vítáni a že jsou mezi přáteli. Ukažte, že vám na nich upřímně záleží. Chovejte se k nim spravedlivě, prokazujte jim lásku a dejte najevo, že s nimi chcete být. Koneckonců, pokud s těmito lidmi budete navždy v nebi, můžete je klidně poznat o něco lépe už teď.

Otázka: Jak podle listu Židům víme, zda to, co máme dnes, je spolehlivým zachováním toho, co bylo původně napsáno?

Odpověď: Obecně lze říci, že před rokem 325 n. l. biblické rukopisy a raně křesťanští autoři citují 94 % Listu Židům. To je všech 303 veršů kromě 18,3 veršů. Více informací najdete na. Při podrobnějším rozboru existují tři doplňující se odpovědi.

1. Bůh slíbil, že zachová své slovo v Izaiášovi 55:10–11; Izaiášovi 59:21; Izaiášovi 40:6–8; 1. Petrově 1:24–25 a Matoušovi 24:35.

2. Důkazy z rané církve. Těchto 13 autorů citovalo 40,5 % Listu Židům, přičemž zlomkové verše byly započítány jako zlomky. To je 122,8 z celkových 303 veršů. Veškeré podrobnosti najdete na. Zde jsou autoři z doby před nicejským koncilem, kteří odkazovali na verše z Listu Židům, a za nimi následují pozdější autoři.

Klement Římský (96–98 n. l.) odkazuje na 14 veršů z Listu Židům, ačkoli neuvádí, že pocházejí z této knihy: Židům 1:3–5,7; 3:2,5; 6:18b; 10:37; 11:5,17,31,37; 12:6; 13:17. Rejstřík v 1. svazku díla Ante-Nicene Fathers rovněž zmiňuje Židům 12:1, avšak společná je pouze jedna fráze.

Barnabášův list (cca 70–130 n. l.), kap. 6, str. 141, cituje Židům2:12 (také Žalm22:23 ).

Pastýř Hermův (cca 115–155 n. l.), kniha 1, vidění 4, kap. 10, str. 16, cituje čtvrtinu Židům 13:17.

Melito ze Sard (170–180 n. l.) cituje z Listu Židům. Řeč o Pánově utrpení, kap. 9, str. 760–761

Irenaeus (182–188 n. l.) se na šesti místech odvolává na osm veršů z Listu Židům

Irenej (182–188 n. l.) cituje Židům 13:15b jako Pavlovo dílo. Irenej, fragment 37, str. 575

Klement Alexandrijský (193–217/220 n. l.) zmiňuje List Židům jako dílo Pavla.

Tertullian cituje z Listu Židům 7:1–3, aby pojednal o Kristu a Melchisedechovi v díle Proti všem herezím, kap. 8, s. 654.

Tertullian (198–220 n. l.) se domníval, že List Židům napsal Barnabáš, a to v díle O skromnosti, kap. 20, s. 97

Hippolytus uvádí 23. května citát z Listu Židům: „7:21 “ („Pán přísahal a nezmění svého rozhodnutí“) (5 z 23 řeckých slov). V díle „Vyvrácení všech herezí“, kniha 5, kap. 19, str. 69. Totéž se nachází v díle „Vyvrácení všech herezí“, kniha 5, kap. 22, str. 73.

Origenes (225–254 n. l.) cituje Židům 6:7,8 ve spise O principech, kniha 3, kap. 1.10 (řecky), str. 310

Origenes (225–254 n. l.) cituje Židům 1:1,2 slovy: „Pavel říká v Listu Židům.“ Origenův Komentář k Janovi, kniha 2, kap. 6, str. 328

V „Traktátu proti Novatianovi“ (254–256 n. l.) cituje z Listu Židům jako z Písma.

Cyprián Kartáginský naráží v Dopise 7.5, str. 286, na Židům 12:6: „Neboť Pán trestá toho, koho miluje.“

Adamantius (kolem r. 300 n. l.) cituje část Židům 10:1 jako slova apoštola v „Dialogu o pravé víře“, pátá část, 5, str. 153

Metoděj (270–311/312 n. l.) odkazuje na Židům 11:10. „Hostina deseti panen“, Rozprava 5, kap. 7, s. 328

Athanasius (318 n. l.) cituje Židům 11:3 jako slova Pavla. „Vtělení Slova“, kap. 3, str. 37

Atanasius (318 n. l.) cituje Židům 2:9 v díle Vtělení Slova, kap. 10, s. 41

Laktancius (cca 303–320/325 n. l.) naráží na Židům 8:13, že Starý zákon daný Mojžíšem nebyl dokonalý. Božské instituce, kniha 4, kap. 20, str. 123

Alexandr z Alexandrie (313–326 n. l.) cituje celý verš Židům 13:8 jako slova apoštola. „Listy o ariánské herezi“, dopis 2, kap. 3, str. 298.

Po Nicejském koncilu

Eusebiova „Církevní historie“ (323–326 n. l.), kniha 3, kap. 3, str. 134 (implicitně). Říká: „Čtrnáct Pavlových epištol je dobře známých a nesporných.“ Dále uvádí, že někteří zpochybňují, zda List Židům napsal Pavel. V knize 3, kap. 25, str. 155 také uvádí, že Pavlovy listy jsou Písmem. Otcové nicejští a postnicejští, druhá řada, sv. 1, str. 155.

Asterius Sofista (po r. 341 n. l.)

Afrahat Syrský (337–345 n. l.) cituje Exodus 3:6. Vybrané důkazy, důkaz 22.2, str. 401

Akacius z Cesareje (kolem roku 366 n. l.)

Hilarius z Poitiers (355–367/368 n. l.)

Athanasius (367 n. l.) uvádí seznam knih Nového zákona ve „Svátečním dopise“ 39, str. 552

„Synopsis Scripturae Sacrae“ (350–370 n. l. nebo 5. století) zmiňuje List Židům jako součást Nového zákona. Cituje List Židům 1,1–2a.

Efraim Syrský (373 n. l.)

Basil z Kappadokie (357–378 n. l.) cituje z Listu Židům

Faustinus (380 n. l.)

Synoda v Laodiceji (ve Frýgii) (343–381 n. l.) v kánonu 60, str. 159, uvádí seznam knih Starého a Nového zákona. Kánon 59, str. 158, stanoví, že v kostele smí být čteny pouze kanonické knihy Starého a Nového zákona.

Ambrosiaster (kolem roku 384 n. l.)

Cyril Jeruzalémský (cca 349–386 n. l.) cituje List Židům na str. 76

Ambrož Milánský (370–390 n. l.)

Apollinaris z Laodiceje (kolem roku 390 n. l.)

Gregor z Nazianzu (330–391 n. l.)

Gregor z Elviry (po r. 392 n. l.)

Amfilochios (před rokem 394 n. l.) Iambi ad Seleucum

Řehoř z Nyssy (cca 356–397 n. l.) zmiňuje „List Židům“ jako dílo Pavla ve spise Proti Eunomiovi, kniha 6, kap. 2, str. 184

Didymus Slepý (398 n. l.) cituje Židům 11,10 jako dílo Pavla. Komentář k Zachariášovi 12, str. 292–293

Schizmatický Lucifer z Cagliari na Sardinii (361–cca 399 n. l.) odkazuje na Židům 3:6.

Syrská Kniha stupňů (Liber Graduum) (350–400 n. l.)

Syrský katalog sv. Kateřiny (cca 400 n. l.)

Epifanius ze Salamisu (360–403 n. l.) zmiňuje Filemona, List Židům, dva listy Timoteovi, List Titovi, List Římanům, List Galatským, List Filipským a List Efezským. Panarion, oddíl 3, ze scholionů 1 a 5, str. 334

Rufinus (374–406 n. l.)

Jan Zlatoústý (392–407 n. l.) sepsal 33 kázání k Listu Židům.

Jan Zlatoústý (406 n. l.) sepsal komentáře k Janovi, Římanům, 1. Korinťanům, 2. Korinťanům, Galatským, Efezským, Koloským, Filipským, 1. Tesalonickým, 2. Tesalonickým, 1. Timoteovi, 2. Timoteovi, Titovi, Filemonovi a Židům.

Severian (po r. 408 n. l.)

Jeroným (373–420 n. l.) rozebírá knihy Nového zákona. Konkrétně zmiňuje každé ze čtyř evangelií, Pavlovy listy sedmi církvím, List Židům, Pavlovy listy Timoteovi, Titovi a Filemonovi. Jeroným poté rozebírá Skutky apoštolů. Následně se zabývá sedmi epištolami Jakuba, Petra, Jana a Judy. Nakonec se zabývá Zjevením svatého Jana. Dopis 53, kap. 9, s. 101–102.

Jan Cassian (419–430 n. l.) odkazuje na Židům 13,8 jako na text apoštola v díle „Sedm knih“, kniha 5.6, s. 584, a na Židům 12,22–23 jako na text apoštola v díle „První konference opata Mojžíše“, kap. 14, s. 302

Augustin z Hippa (388–430 n. l.)

Nilus (kolem 430 n. l.)

Polychronius (kolem roku 430 n. l.)

Marcus z Eremity (po r. 430 n. l.)

Efezský koncil proti nestoriánům (200 biskupů) (červen–září 431 n. l.)

Theodoret z Kyrusu (biskup a historik) (423–458 n. l.)

Cyril Alexandrijský (444 n. l.)

Hesychius z Jeruzaléma (zemřel kolem roku 450 n. l.) odkazuje na Židům 3:6

Varimadum (445/480 n. l.)

Proklos (412–485 n. l.)

Makarios/Symeon (4. nebo 5. století)

Tyto texty máme k dispozici dodnes.

Jen pro zajímavost, Muratoriho kánon (170–210 n. l.) nezahrnoval List Jakubův, List Židům, 1. a 2. list Petrův ani třetí Janův list.

3. Svědectví kacířů a dalších autorů.

Kacíř Priscillian (385 n. l.) odkazuje na Židům 3:6

Kacíř Pelagius (416–418 n. l.)

Nestoriův „Bazar Herakleida“ (451/452 n. l.) odkazuje na Židům 3:2

Pelagiánský kacíř Theodor z Mopsuestie (392–423/429 n. l.) zmiňuje Židům 7:11 jako text od blahoslaveného Pavla. Komentář k Ozeášovi, kap. 24, str. 56, a Židům 9:13 jako text od Pavla v předmluvě ke Komentáři k Jonášovi, str. 187

4. Nejstarší dochované rukopisy Listu Židům vykazují drobné rukopisné odchylky, avšak žádné teologicky významné chyby. Pět rukopisů Listu Židům z období do Prvního nicejského koncilu (325 n. l.) cituje 93,4 % textu Listu Židům. To je všech 303 veršů s výjimkou 20 veršů. Všechny podrobnosti najdete na stránce.

str. 12 (285–300 n. l.) List Židům 1:1

Konec 3. století – 1968 – Text Nového zákona.

Konec 3. století – 1998 – Aland et al., čtvrté revidované vydání

p13 (=papyrus Oxyrhynchus 657) obsahuje Židům 2:14–5:5; 10:8–22; 10:29–11:13; 11:28b–12:17 (cca 225–250 n. l.). Fotografie části tohoto rukopisu je uvedena v publikaci The Complete Text of the Earliest New Testament Manuscripts na str. 74. Na str. 75 se uvádí, že z 88 jednotek odchylek se p13 a p46 shodují v 71 případech a liší se pouze v 17 případech.

4. století – 1902–1903 – Grenfell a Hunt podle publikace The Complete Text of the Earliest New Testament Manuscripts, str. 73. Na str. 17 se uvádí, že Grenfell a Hunt váhali s datováním JAKÉHOKOLIV rukopisu Nového zákona do období před 3. stoletím, i když zmínili, že rukopis pochází z konce 1. nebo 2. století.

3./4. století, možná první polovina 4. století – 1968 – Publikace „The Text of the New Testament“ rovněž obsahuje 11:14–28a, avšak v knize „The Complete Text of the Earliest New Testament Manuscripts“ na str. 74 se uvádí, že tato pasáž chybí kvůli ztrátě jednoho sloupce.

3./4. století – 1975 – Aland et al., třetí vydání

3./4. století – 1998 – Aland a kol., čtvrté revidované vydání

200–250 n. l. – další

(225–250 n. l.) – 1999 – „The Complete Text of the Earliest New Testament Manuscripts“, str. 73. Comfort a Barrett na str. 73 uvádějí, že na základě velmi podobného rukopisu jako u papyru Oxyrhynchus 852 (175–225 n. l.) a mnoha podobností s papyrem Oxyrhynchus 2635 (cca 200 n. l.). Datování však není starší než rok 225 n. l., protože je napsán na zadní straně papyru 657 (část Epitome Liviovy Historie Říma), který je datován do 3. století.

str. 17 Žid 9,12–19 (konec 3. století)

4. století – 1968 – Text Nového zákona.

str. 46 Chester Beatty II, cca 200 n. l. Obsahuje 300 z 303 veršů (99 %) Listu Židům. Konkrétně obsahuje Židům 1:1–9:16; 9:18–10:20; 10:22–30; 10:32–13:25 a další části Pavlových listů. Publikace „The Complete Text of the Earliest New Testament Manuscripts“ obsahuje na str. 192 fotografii části rukopisu p46. Na str. 197–198 se dále uvádí, že kvalita a stichometrické značky svědčí o tom, že jej sepsal profesionální písař.

kolem roku 200 n. l. – 1968 – Text Nového zákona.

Kolem roku 200 n. l. – 1975 – Aland et al., třetí vydání

kolem roku 200 n. l. – 1998 – Aland a kol., čtvrté revidované vydání

str. 114 (= papyrus Oxyrhynchus 4498) Židům 1:7–12 (3. století)

Po Prvním nicejském koncilu (325 n. l.)

str. 89 Židům 6:7–9, 15–17 (4. století)

Cyril Jeruzalémský 386 n. l. Zlatoústý 407 n. l.

Vaticanus (325–350 n. l.) obsahuje celý list Židům s výjimkou Židům 9:14–13:25 podle paralel v evangeliích.

Sinaiticus [Si] (340–350 n. l.) a Alexandrinus [A] (kolem 450 n. l.) obsahují celý list Židům.

Bohairský koptský [Boh] 3./4. století

Fajjúmský koptský [Fay] 3./4. století

Sahidský koptský [Sah] 3./4. století

Peshitta, syrský [Syr P] 375–400 n. l.

Efraemův Rescriptus [C] 5. století

arménština [Arm] od 5. století

gruzínština [Geo] od 5. století

Bezae Cantabrigiensis [D] 5. nebo 6. století

Washington 5. století

Etiopština [Eth] z cca 500 n. l.

str. 116 (= papyrus Vindobonensis G 42417 (Vídeň)) Židům 2:9–11; 3:3–6 (6. století)

Wolfenbüttel, 6. století

str. 79 Židům 10:10–12, 28–30 (7. století)

Více informací o raných rukopisech Listu Židům najdete na stránce.