< Dotaz k Bibli z listu Titovi

Otázka: Jaký je přehled obsahu 1. listu Titovi v Tt 1,1?

Odpověď: Zde je jeden přehled.

1:1–4 Pozdrav

1:5–16 Jmenování starších proti falešným učitelům

. 1:5–9 Jmenování starších, jejich předpoklady a povinnosti

. 1:10–16 Obrana proti falešným učitelům

2:1–15 Jak a proč se chováme

. 2:1–10 Pokyny pro různé životní etapy

. 2:11–15 Zakládejme své chování na Boží milosti, kterou nám prokazuje

3:1–11 Zaměřme se na poslušnost a odvraťme pozornost od sporů

. 3:1–8 Připomínka, abychom byli poslušní a připraveni

. 3:9–11 Vyhýbejme se pošetilým rozkolům

3:12–15 Osobní vzkazy

Otázka: Co je zajímavého na tom, jak se zde Pavel popisuje v Tt 1:1?

Odpověď: Ze všeho, co mohl Pavel Titovi říci, zde zdůraznil pouze dvě věci.

Pavel byl otrokem, služebníkem, podřízeným autoritě. Pavel vždy používá výraz „služebník Ježíše Krista“, s výjimkou tohoto místa, kde Pavel říká „služebník Boží“.

Pavel byl apoštol, vyslanec, který měl autoritu.

To je na místě, protože mnoho z otázek, které Pavel chtěl, aby Titus na Krétě řešil, souviselo s autoritou.

Otázka: V Tt 1,2; Tt 3,7 a 1 Tim 6,16 – mají křesťané věčný život již nyní, nebo je to pouze naděje na věčný život po smrti?

Odpověď: Obojí; jedná se o příklad paradoxu „již / ještě ne“. Máme jistý slib a trvalou existenci od nynějška až do věčnosti. Než však obdržíme svá věčná, oslavená těla, musíme projít několika věcmi, jako je smrt a soud před trůnem. Viz také odpověď k 1. Timoteovi 6:16. Více informací o soudu před trůnem najdete v diskusi k 1. Korinťanům 3:12–15.

Otázka: Mělo by se v Tt 1,2 říkat, že Bůh „nelže“, nebo že „nemůže lhát“?

Odpověď: Doslovný překlad zní „Bůh, který nelže“. Ačkoli řecké slovo v tomto konkrétním verši lze vyložit oběma způsoby, smysl verše Titovi 1:2 říká, že můžeme věřit, že Bůh své slovo dodrží. Také list Židům6:18 jednoznačně uvádí, že je pro Boha nemožné lhát.

Otázka: Znamená výraz „před počátkem času“ v Tt 1,2, že čas, jak jej známe, měl svůj počátek, nebo je to jen výraz pro „před dlouhou dobou“?

A: Dnešní křesťané se v tomto názoru neshodují. Myšlenka, že čas má svůj počátek, však byla známa již starověkým autorům, jako byl například Žid Filón (15/20 př. n. l. – 50 n. l.), a to v díle „O stvoření“, kapitola 7 (26), str. 5.

Q: Kdy v Tt 1,5 Pavel zanechal Tita na Krétě?

A: Pavel byl na Krétě podle Skutků 27:7–9. Mnoho lidí si však myslí, že Pavel neměl dost času na to, aby tam Tita zanechal, a domnívají se, že na Krétu přišel až později. To by znamenalo, že Pavel byl dvakrát uvězněn v Římě a mezitím se vydal na Krétu ( ). Na druhou stranu je možné, že Pavel Tita na Krétě „zanechal“, aniž by tam sám přistál.

O Titovi toho moc nevíme. Je zmíněn pouze v 2 Kor 2,13; 7,6.13.14; 8,6.16.23; 12,18; Gal 2,1–3; 2 Tim 4,10

Otázka: Co víme o Krétě z Tt 1,5?

Odpověď: Kréta je velký ostrov, dlouhý asi 160 mil (260 km) ve směru východ–západ a v nejširším místě, ve směru sever–jih, měří 37 mil (60 km). Byl osídlen již dlouho před Abrahamem a Genesis 10:14 nazývá jeho obyvatele Kaftority, podle Kaftoru, starověkého jména Kréty. Z nich pocházeli někteří z mořských národů, později Filištíni. Kréta byla hustě osídleným ostrovem. V době Homéra (a Davida) se zde podle Believer’s Bible Commentary (str. 2134) nacházelo 90 až 100 měst. Dnes zde žije přibližně 630 000 lidí.

Na Krétě existovala poněkud tajemná minojská civilizace, která trvala v letech 2700–1800 př. n. l. a skončila přibližně v době Mojžíše, kdy na ostrov vtrhli mykénští Řekové. Kréta byla zřejmou zastávkou pro lodě plující z Kypru, Sýrie a Judeje do Říma a opačným směrem.

Kréťané byli proslulí jako lháři; řecký výraz kritizo, „kretizovat“, znamenal lhát. Titus čelil několika výzvám. Ale stejně jako my si i Titus musel uvědomit, že tento boj není jeho, ale Pánův.

Otázka: Proč by v Tt 1,5.10.12 měla být Kristova církev posilována právě námi?

Odpověď: Ačkoli Bůh působí v církvi, obvykle k tomu používá lidi jako prostředky svého působení. Rádi si myslíme, že rané církve neměly žádné problémy. Církve v Korintu, v Galatii, na Krétě a šest ze sedmi církví ve Zjevení však ukazují, že se na ně díváme přes růžové brýle. Stejně jako může mít dům problémy s chátráním, termity a základy, i v církvi mohou být zapotřebí alespoň tři druhy posílení.

a) Titus 1:5 ukazuje, že i v pravém sboru mohou být věci, které velmi chybí.

b) Titus 1:10 ukazuje, že uvnitř samotné církve mohou existovat překážky, které posílá Satan, aby na církev zaútočil.

c) V Titu 1:12 nám výrok o Kréťanech připomíná, že určitá kultura je často náchylnější k páchání nebo přehlížení určitých hříchů než jiné. Církevní vedoucí musí církev v dané kultuře přivést zpět k nadčasovým pravdám Ježíše Krista.

Otázka: Kdy je podle Tt 1,5 v církvi potřeba organizace a kdy může být něco příliš organizované?

Odpověď: Zdá se, že Bůh určitou organizaci chtěl; Pavel v Titu 1:5 řekl Titovi, aby v každém sboru jmenoval starší. O starších/dozorcích/presbyterech v církvi se píše ve Skutcích 14:23; 15:2,4,6; 15:22,23; 16:4; 20:17; 20:28; 21:18; Filipským 1:1; 1. Timoteovi 4:14; 5:17; Titovi 1:5 a Jakubovi 5:14. O jednotlivém starším se zmiňuje 1. Timoteovi 3:1,2; Titovi 1:7.

O diákonech se zmiňuje Filipským 1:1; 1. Timoteovi 3:8–13. O diakonkách se zmiňuje 1. Timoteovi 3:11. Organizace, ať už v církvi nebo v jakékoli jiné organizaci, se může zvrhnout, pokud podporuje vlastní zájmy na úkor organizace, je elitářská a udržuje hierarchii jen pro ni samu. V katolické a pravoslavné církvi nejsou nikde v Bibli zmíněny pozdější úřady čtenářů, lektorů, chorepiscopů (venkovských biskupů nebo putujících kněží), arcibiskupů, kardinálů, ctihodných, metropolitů, mnichů, opatů, jeptišek, abatyší, řeholníků, žebravých řeholníků, ministrantů a ministrantek, papežů ani patriarchů.

Otázka: Co v Tt 1,6 znamená mít pouze jednu manželku, neboli být „mužem jedné ženy“?

Odpověď: Zde se nabízí čtyři dílčí otázky: polygamie, rozvod, opětovné manželství a celibát. Je zřejmé, že někdo, kdo má současně více než jednu manželku, je muž „s více ženami“. Muž, který zhřešil tím, že se rozhodl rozvést se svou manželkou (s výjimkou případu cizoložství) a poté se znovu oženil s někým jiným, by rovněž nemohl být starším. Kromě těchto zřejmých případů však panují neshody.

Církevní historici zmiňují, že Petr byl ženatý a po Kristově vzkříšení zůstal ženatý. Když byla Petrova manželka umučena, volal na ni z davu: „Pamatuj na Pána.“ Jelikož však byl Petr pravděpodobně ženatý již předtím, než bylo toto napsáno, není to v tomto kontextu relevantní.

Mnozí raně křesťanští biskupové žili v celibátu.

Ve východních pravoslavných církvích může být kněz ženatý nebo složit slib celibátu. Pokud je však kněz ženatý a jeho manželka zemře, nesmí se znovu oženit a zůstat knězem.

V biblických církvích může žena působit jako pastorka pro ženy a děti. V biblických církvích však platí pro obě pohlaví, že pastor je považován za bezúhonného, pokud se s ním rozvedla manželka, nikoli však v případě, že se s manželkou rozvedl on (s výjimkou případů cizoložství).

Křesťané se neshodují v tom, zda osoba splňuje tuto podmínku, pokud se po smrti svého manžela či manželky znovu ožení nebo vdá.

Otázka: Může být člověk v Tt 1,6 starším, i když nemá děti?

Odpověď: Ano, někdy lidé nemohou mít děti. Mnoho raně křesťanských biskupů nemělo manželku ani děti.

Otázka: Je podle Tt 1,6 starší diskvalifikován, pokud jsou nevěrné jeho dospělé děti, nebo pouze děti žijící pod jeho střechou?

Odpověď: Křesťané se v tom neshodují. Komentář „The Believer’s Bible Commentary“ na str. 2136 uvádí, že se to týká pouze dětí pod rodičovskou autoritou v domácnosti.

Otázka: Proč se v Tt 1,6–8 a 1 Tim 3,2–7 mírně liší požadavky na staršího?

Odpověď: Pavel podal dva vzájemně se doplňující popisy kvalifikovaného staršího, ale neuvedl definici kvalifikovaného staršího. Pavel nesestavoval vyčerpávající seznam pravidel, protože v různých dobách a kulturách mohou existovat i další aspekty, které je třeba zohlednit. Křesťanští vedoucí mají spíše při výběru starších používat svůj zbožný úsudek a kvalifikační požadavky v Titu 1:6–8 a 1. Timoteovi 3:2–7 dohromady představují minimální seznam, nikoli seznam vyčerpávající.

Otázka: Jsou v Tt 1,7 slova „starší“ a „dozorce/biskup“ v Bibli zaměnitelná?

Odpověď: Ano. Církev potřebuje zbožné vedoucí, ale mějte na paměti, že vlastnosti, díky nimž je člověk úspěšný v podnikání, nejsou zcela totožné s vlastnostmi, které činí někoho vhodným pro službu staršího, i když se částečně překrývají.

Otázka: Jak mohou být peníze v Títovi 1:7,11 a 1. Petrově 5:2 „špinavé“?

Odpověď: Znamená to „nečestný zisk“, nejen krádež nebo loupež. Může se to týkat čehokoli, čím si člověk vydělává na něčem, na čem by neměl. Ve středověku chodili lidé na mši s mincí v ruce. Kněz minci přijal a dal jim hostii. Laici často nedostávali víno, to pili pouze duchovní. Žádná mince, žádná hostie. Vyskytl se problém, kdy potulní mniši procházeli různými místy, sloužili mše a vyslýchali zpovědi, přičemž přijímali peníze za odpustky, a kněží zaznamenávali pokles svých příjmů, když byli mniši v okolí.

Lidé mohou také usilovat o nepoctivý zisk, který není přímo penězi. Mohou usilovat o postavení a moc, což sice může vést k většímu množství peněz a vyššímu platu, ale může jít spíše o moc než o peníze.

Otázka: Co v Tt 1,9 znamená „pevně se držet věrného slova“ a co ne?

Odpověď: O některých věcech lze vyjednávat a dělat kompromisy, ale pravda evangelia by mezi nimi neměla být. Samozřejmě, pokud se pevně nedržíme, může to znamenat popření pravd evangelia, jako například toho, že kromě Ježíše neexistuje žádná cesta do nebe. Nedržení se pevně se však může vztahovat i na učení, že pravdy evangelia jsou pouhými názory nebo že nejsou podstatné.

Otázka: Proč bylo v Tt 1,10 tolik Pavlových protivníků?

Odpověď: Během tak krátké doby se proti Pavlovi postavilo mnoho lidí. Pravděpodobně to bylo proto, že Pavel dělal tolik pro to, aby přivedl lidi ke Kristu, a Satan se snažil povzbudit všechny lidi, které mohl, aby se Pavlovi postavili. Část odporu pramenila z falešného učení, část z touhy žít hříšný život a u některých možná nešlo ani o jedno z toho, ale pouze o obecné odmítání autority. Někdy, když je někdo v něčem velmi úspěšný, najdou se zlí lidé, kteří ho chtějí srazit na kolena, a to i jen proto, že nechtějí vidět, jak někdo jiný uspěje.

Otázka: Jakým způsobem škodí šíření falešného učení, jak je uvedeno v Tt 1,11?

A: I když se nejedná o kacířství, které vede ke zkáze duše, může to křesťany zmást a rozdělit církev. Když se píše, že je třeba jim zacpat ústa, znamená to, že musí být vyloučeni z církve. I když jsou to křesťané, pokud svým falešným učením rozptylují Boží stádo, měli by být vyloučeni.

Q: Jak chápou kalvinisté a nekalvinisté verš v Tt 1,11 a nabídku evangelia všem?

A: Někteří kalvinisté tvrdí, že evangelium není nabízeno všem. Hyperkalvinista A. W. Pink ve své knize „The Sovereignty of God“ (Boží svrchovanost) píše: „Pokud jde o povahu a obsah evangelia, dnes panuje naprostý zmatek. Evangelium není ‚nabídkou‘, s níž by měli obchodníci s evangeliem volně obchodovat. Evangelium není pouhým pozváním, ale zvěstováním,... Nikdo není vyzván, aby uvěřil, že Kristus zemřel konkrétně za něj. ... Evangelium, stručně řečeno, zní takto: Kristus zemřel za hříšníky, ty jsi hříšník, uvěř v Krista a budeš spasen.“ (str. 209, kurzíva v originále). Všimněte si zde jemného rozdílu: Jelikož Kristus zemřel za hříšníky a vy jste hříšník, hříšník by mohl snadno myslet, že Kristus zemřel právě za něj. Pink však ve skutečnosti zastává názor, že Kristus zemřel za některé hříšníky, mezi nimiž můžete, ale nemusíte být i vy. Pro doplnění Pinkova pohledu je třeba uvést, že Pink věřil v kázání evangelia (tamtéž, str. 210) a že při kázání a při křesťanské práci bychom měli být aktivní a ne fatalističtí.

Nekalvinisté i někteří kalvinisté věří, že evangelium je nabízeno všem. Následující text pochází z brožury jednoho kalvinisty.

V brožuře *Sinners, Jesus Will Receive* (Hříšníci, Ježíš přijme) se v předmluvě Jamese Boice píše: „Podle toho, jak o těchto věcech dnes uvažují hyperkalvinisté, musel Ježíš udělat chybu, když Nikodémovi tak podrobně vysvětloval evangelium, jak je zaznamenáno v Janovi 3. ... Nikodém nebyl znovuzrozen. Podle uvažování těchto lidí tedy měl Ježíš diskusi hned tam ukončit. ‚Vrať se později, až se znovu narodíš,‘ měl říci.... Ježíš přesně věděl, co dělá. ... Kanadský pastor Bill Payne to ví a přeje si, aby to věděli i všichni ostatní kalvinisté, a proto napsal tuto malou brožuru. Zejména ho mrzí, že tolik lidí využívá správnou teologii k tomu, aby podkopávalo naši křesťanskou odpovědnost vykonávat stejně dobré dílo, jímž je pozvání hříšníků, aby přišli k Ježíši Kristu.“

William Payne ve své brožuře *Sinners, Jesus will Receive* na str. 23 píše: „Problém udržování rovnováhy mezi reformovanou vírou, jejíž součástí je nauka o omezeném vykoupení, a univerzální nabídkou byl patrný i v Anglii. To lze vidět na příkladu Andrewa Fullera, jedné z velkých osobností, která je v misijní práci navždy spojována s Williamem Careym. Fuller, který se narodil v roce 1754, vyrůstal v duchovním prostředí ovlivněném stylem kázání, jenž nevěřil v univerzální nabídku. Jednalo se, jak to někdo vyjádřil, o ‚kázání typu Gilla‘. Fuller byl povolán do pastorátu ve věku 21 let a na počátku svého působení čerpal inspiraci ze spisů Bunyana a Gilla. Brzy si však uvědomil, že mezi těmito dvěma muži existuje velký rozdíl. Ačkoli se oba pevně drželi kalvinistické teologie, včetně omezeného vykoupení, Bunyan zjevně neváhal vyzývat všechny hříšníky všude, aby přišli ke Kristu, zatímco Gill by něco takového nikdy neudělal. Po mnoha modlitbách a studiu dospěl Fuller k závěru, že v tomto ohledu byl Bunyan v souladu s Písmem, zatímco Gill nikoli. Fullerova přesvědčení nakonec vedla k napsání slavné knihy s názvem *The Gospel Worthy of All Acceptation* (Evangelium hodné všeobecného přijetí) a právě v přímém důsledku této knihy se Carey vydal s evangeliem do Indie.... Na závěr tohoto stručného historického náčrtu bychom chtěli dodat, že tím, že se muži jako Boston a Fuller odchýlili od hyperkalvinistického postoje, v němž neexistovala svobodná nabídka evangelia, nestali se arminianisty!“ str. 23

Na str. 22 Payne říká: „O tom, že hyperkalvinismus v té době ovládl velkou část Skotské církve, svědčí skutečnost, že nové vydání knihy *Marrow* vyvolalo velký rozruch a že bylo odsouzeno generálním shromážděním Skotské církve.“

Sám Jan Kalvín věřil, že evangelium je nabízeno všem. „Boží milost je nabízena stejně těm, kteří věří, i těm, kteří nevěří,“ uvádí se v brožuře *Sinners Jesus Will Receive* (Hříšníky Ježíš přijme), str. 21. Všichni
křesťané věří, že evangelium a nabídka spásy by měly být hlásány všem.

Otázka: Proč Pavel v Tt 1,12 citoval z mimobiblického zdroje?

Odpověď: Pavel měl svobodu citovat jakékoli pravdivé rčení, které si přál. Více informací najdete v diskusi ke Skutkům 17:16–34.

Otázka: Proč se v Tt 1,12 zdá, že Pavel uráží Kréťany?

Odpověď: Pavel ve skutečnosti citoval z jejich vlastní literatury, a to od slavného krétského básníka Epimenida (cca 600 př. n. l.). Téhož Epimenida, kterého Pavel citoval ve Skutcích 17:28. Ani Pavel, ani Epimenides neměli na mysli, že by každý Kréťan, včetně Epimenida, nikdy neřekl ani jedinou pravdu. Kréťané však měli sklon ke lži. Zde je citát, který Epimenides vkládá do úst Minosovi, synovi Dia.

„Vybudovali ti hrob, ó svatý a vznešený – Kréťané, věční lháři, zlé bestie, lenoši! Ale ty nejsi mrtvý; žiješ a trváš navěky, neboť v tobě žijeme, pohybujeme se a máme své bytí.“ (z M. D. Gibson, ed. Horae Semiticae, str. 40, v syrštině).

Pavel zde není ani vtipný, ani urážlivý. Objektivní pravdou je, že lidé z některých kultur jsou náchylnější k určitým hříchům. Někdy existuje genetický základ, jako například u severoamerických indiánů a alkoholismu, jindy má kultura převládající hříchy, které nemají vůbec žádný genetický základ, ale jsou způsobeny vnějšími faktory. Například v jedné době bylo v Číně velké množství lidí závislých na opiu, a to kvůli tomu, že Britové vyhráli opiové války, aby ochránili své údajné „právo“ vyvážet opium do Číny. Jaké jsou podle vás převládající hříchy vaší kultury?

Klement Alexandrijský (Stromata (193–202 n. l.), kniha 1, kap. 14, str. 313) potvrzuje Pavlova slova o Kréťanech. Řecký termín kritizo, „krétský“, znamenal lhát, jak uvádí The Expositor’s Bible Commentary, sv. 11, str. 433.

Řecký básník Kallimachos také řekl něco velmi podobného. Athenagoras (177 n. l.) cituje Kallimachovu „Hymnu na Jupitera“ 8 a násl.: „Kréťané vždy lžou; neboť oni, ó králi, postavili hrobku tobě, který nejsi mrtvý.“ A Plea for Christians, kap. 29, str. 145. Stejný argument používá i Origenes ve svém díle Origenes Against Celsus, kniha 3, kap. 43, str. 481. Tato citace je zajímavá, protože poukazuje na nesrovnalost v řeckém pohanském náboženství. Zatímco Kréťané postavili hrobku na počest mrtvého Jupitera, jak by mohl být stále uctíván, pokud je stále mrtvý a jeho tělo leží v hrobce? Pokud Jupiter nežije, nemá smysl ho uctívat ani se modlit o jeho pomoc. Pokud však Řekové věřili, že Jupiter znovu ožil, neměli by považovat vzkříšení mrtvých za něco, co leží mimo rámec možností. Jednou z forem lži je tedy „institucionální lež“, kdy celá kultura výslovně potvrzuje něco, o čem celá kultura ví, že není pravda.

Otázka: Co děláte v případě, že lidé, kterým sloužíte, nevypadají příliš „slibně“, jak se píše v Tt 1,13?

Odpověď: Měli bychom se pokorně modlit za moudrost k rozlišování. Na jedné straně to nevíme jistě, protože jejich srdce zná Bůh, ne my. Na druhé straně, když zjistíme, že existuje více příležitostí sloužit Pánu, než kolik času na to máme, měli by křesťané na základě toho nejlepšího poznání, které máme, jít tam, kde je největší potřeba a kde mohou mít největší dopad. Místo toho, aby byli „osamělými bojovníky“, by však křesťané měli spolupracovat jako jeden celek.

Otázka: O jakých židovských bájích se Pavel zmiňuje v Tt 1,14?

Odpověď: Písmo to neuvádí. Víme však, že Židé měli velké množství knih s bájemi a tradicemi, které se dodnes zachovaly v apokryfech a pseudepigrafech. Ty pravděpodobně patřily k těm mýtům, od nichž Pavel v 1. Timoteovi 1:4 nařídil Timoteovi, aby lidem přikázal se jim vyhýbat. Jako křesťané bychom měli jasně rozlišovat mezi Božím slovem a naším výkladem Božího slova. Více o tom najdete v Příslovích 30:5–6 a 1. Korinťanům 4:6.

Otázka: Jak jsou v Títovi 1:15 všechny věci čisté pro čisté?

Odpověď: To platí v několika ohledech.

Na druhou stranu, čestní lidé ne vždy přemýšlejí o tom, jak by se mohli dopustit nečestného jednání, ani nepodezřívají ostatní, že jednají z nečestných pohnutek.

Na druhou stranu se člověk, aniž by věci důkladně promyslel, může dostat do situace, kdy bude podezřelý ze spáchání něčeho zlého, i když to neudělal a neměl to v úmyslu. Měli bychom se tedy vyhýbat i pouhému zdání nebo náznaku zla, jak říká 1. Tesalonickým 5:22. Také by neměli být podezřívaví vůči někomu jinému, když by měli být. Mohou si pomalu uvědomovat, že daná osoba jedná v souladu s někým, kdo má skryté úmysly.

V Kázání na hoře v Matoušovi 5:8 se píše: „Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uvidí Boha.“ Ježíš nám však v Matoušovi 10:16 a následujících verších také řekl, abychom byli moudří jako hadi, ale nevinní jako holubice.

Otázka: V Títovi 1:15 se píše, že všechny věci jsou čisté. Jak je to tedy s marihuanou, LSD, vydíráním, znásilněním atd.?

Odpověď: Pavel říká, že všechny výživné potraviny jsou vhodné k jídlu. Lidé by si neměli píchat ani polykat drogy ničící mysl, jako je kokain nebo LSD, stejně jako by neměli jíst výkaly.

Otázka: Jak to v Títovi 1:16, že jsou někteří lidé neschopni konat cokoli dobrého, že jsou „odvrženi od každého dobrého skutku“?

Odpověď: Pokud je jejich charakter hanbou pro Krista a církev, ani dobré skutky, o které se snaží, nebudou v očích světa brány v úvahu. U některých nejde jen o to, co nevědí, ale také o věci, kterým věří, ačkoli nejsou pravdivé, a o věci, které považují za důležité, ačkoli nejsou. Jak uvádí Believer’s Bible Commentary na str. 2138: „Životy falešných učitelů byly spíše pomluvou než Biblí.“

Otázka: Jak by se mělo podle Tt 1,16 zacházet s lidmi, kteří škodí církvi nebo organizaci či je ničí?

Odpověď: Měli byste k tomu přistupovat podobně, jako když proti vám zhřeší váš bratr, jak je uvedeno v Matoušovi 18:15–17. Nejprve se pokuste je napomenout v soukromí. Doufejme, že si uvědomí svou chybu a sami řeknou ostatním, v čem se mýlili a jaký je správný názor. Pokud to však nezabere, vezmou s sebou ještě jednu nebo dvě osoby jako svědky a pokusí se mu jeho chybu ukázat. Pokud ani to nezabere, musí se o tom dozvědět celá církev a daná osoba, i když je věřící, by měla být z církve vyloučena.

Výše uvedené platí jak pro soukromé, tak pro veřejné záležitosti. V případě falešného učení by však na omyl mělo být poukázáno a měl by být vyvrácen před tím publikem, kterému byl tento omyl původně předkládán. Pokud tedy k omylu došlo v celé třídě nedělní školy nebo během bohoslužby, pak by vyvrácení toho, proč daná osoba učila nesprávně a jaké je správné učení, mělo proběhnout před celou třídou nedělní školy nebo před celou církví.

Otázka: Jaké jsou v Tt 2,1 příklady situací, kdy by křesťan mohl říkat něco nevhodného?

Odpověď: Existují různé způsoby, jak mohou křesťané náhodně, nebo ne náhodně, ale z nedbalosti, říkat něco, co není vhodné.

Věci, které povzbuzují ostatní k hříchu.

Pomluvy nebo urážky

Vysmívání se křesťanství, jiným křesťanům nebo obecně znevažování druhých

Věci, které zneuctívají Boha nebo Ho neoslavují.

Pamatujte, že v jakékoli situaci máte vždy možnost nic neříkat. Jak kdysi někdo řekl: „Je lepší mlčet a být považován za hlupáka, než otevřít ústa a zbavit všechny pochybnosti.“

Otázka: Pokud má Titus podle Tt 2,2–6 sám učit starší muže, starší ženy a mladé muže, proč neučí i mladé ženy?

Odpověď: Bible to neříká. Křesťané si však tohoto „záměrného opomenutí“ všimli a vidí pro to alespoň tři důvody.

1. Možné pokušení pro Tita.

2. Vytvoření zdání zla v očích ostatních, i když byli jak Titus, tak ženy bezúhonní. (2. Korinťanům 8:21; 1. Tesalonickým 5:22)

3. Nejen pokušení pro ženy, ale také odvádění pozornosti od Titusova učení o Boží pravdě.

Když jsem studoval na Texaské univerzitě, neuvažoval jsem o pravdě, kterou naznačuje toto „záměrné opomenutí“ v listu Titovi. Jednou jsem si do svého pokoje na koleji přivedl atraktivní křesťanku, zavřel jsem dveře a společně jsme studovali Bibli. Poté, co odešla, mě ostatní kluci (nekřesťané) škádlili a obviňovali mě z toho, co jsem prý dělal sám v pokoji s tou dívkou. Asi o týden později přišla do mého pokoje jiná dívka a studovali jsme spolu Bibli, a kluci si mysleli totéž, navzdory mým protestům, že jsem nevinný. Následující týden přišly obě dívky společně a jak mi později řekly, buď jsem byl fakt super kluk, nebo jsem možná přece jen říkal pravdu. I když mi nakonec úplně uvěřily, byla to chyba, že jsem se nevyhnul zdání zla.

V Titu 2:7 slovo „jim“ v řeckém textu není. Titus tedy nemá být příkladem pro ně [mladší muže], ale má být příkladem [pro všechny].

Otázka: Jaký by byl v Tt 2,6 rozdíl mezi dvěma křesťany, kteří mají dobrý křesťanský charakter, kromě toho, že jeden je sebeovládaný a druhý ne?

Odpověď: Řecké slovo sophron/sophronas, které se vyskytuje v 1. Timoteovi 3:2; Titu 1:8; 2:4, má široký význam. Znamená, že člověk není pod vlivem ničeho, je střízlivý a sebeovládaný. V Titu 2:12 to zahrnuje i to, že říká „ne“ hříchu.

Otázka: Proč by měli být otroci podle Títovi 2:9 poslušní svým pánům?

Odpověď: Starověké říše fungovaly na otroctví a podřídit se otroctví byla obvykle jediná možnost. Zatímco někteří majitelé byli laskaví, mnozí jiní nikoli. Vzhledem k tomu, že mnoho křesťanů bylo otroky, obecně se jim dařilo lépe, pokud byli poslušní, než kdyby byli neposlušní.

Jedná se také o konkrétní případ toho, co Ježíš obecně řekl v Matoušovi 5:39: „Kdo tě udeří na pravou tvář, nastav mu i druhou.“ 1. Petr 2:18–25 také hovoří o tom, že otroci mají snášet své pány, i ty přísné. Viz také výklad k 1. Korinťanům 7:21–23.

Otázka: Mají být otroci podle Títovi 2:9 poslušní svému pánovi ve všem, včetně bezbožných věcí?

Odpověď: Ne. Měli být příkladem tím, že poslouchali své pány, ale neměli se vzpírat Bohu, který je nejvyšší autoritou.

Otázka: Proč se v Títovi 2:10 výslovně říká otrokům, aby nekradli ani neukradli?

Odpověď: Domácí otroci byli v situaci, kdy mohli krást věci a pán se nikdy nedozvěděl, který otrok kradl. Pro otroka by bylo snadné ospravedlnit krádež; protože mě pán (v řečtině „despot“) nutí být jeho otrokem, měl bych za to něco dostat. Ospravedlnění hříchu může dávat smysl pro danou osobu, ale pro Boha je nepřijatelné.

Otázka: Jak se v Tt 2,11 mohla lidem zjevit milost, která přináší spasení, když ne všichni jsou spaseni, na rozdíl od hereze universalismu?

Odpověď: Byla zvěstována všem na zemi, ale to neznamenalo, že by se všichni rozhodli z ní těžit. Bezplatná nabídka evangelia má být předložena všem, jak to učinil Petr ve Skutcích 2:38. Pláčete nad ztracenými v Lukášovi 19:41? Viz také 2. Tesalonickým 2:8; 1. Janův 2:2 a 1. Timoteovi 4:10.

Otázka: Jak mohla v Titovi 2:11 milost, která přináší spasení, zjevit se všem lidem, když přece ne všichni viděli Ježíše?

Odpověď: Řecký text zde používá dativ a lze jej přeložit jako „všem lidem“ nebo „pro všechny lidi“. Milost, která přináší spasení, se může zjevit všem alespoň třemi způsoby.

1. Nakonec všichni lidé žijící na zemi poznají Ježíše a evangelium a učiní rozhodnutí.

2. Byla zvěstována dokonce i těm, kteří zemřeli, podle 1. Petra 3:19 a 1. Petra 4:6.

3. V tisíciletí budou všichni vzkříšeni a dozvědí se o Ježíši, podle Zjevení 20:5.

Otázka: Učí Tít2:13 , že Ježíš je Bůh?

Odpověď: Ano. Ačkoli je řecký text nejednoznačný, obsah je jasný. Kolik zjevení existuje a které zjevení představuje Bůh Otec? Existuje pouze jedno zjevení, a to Ježíše Krista, nikoli Boha Otce. Gramaticky by se řecká věta dala volně parafrázovat dvěma způsoby:

(a) zjevení dvou: 1) našeho velkého Boha a 2) našeho Spasitele, Ježíše Krista. (dvě bytosti)

(b) zjevení toho jediného: našeho velkého Boha a Spasitele Ježíše Krista. (ten jediný)

Kdyby však platila první možnost, kdy se při Kristově druhém příchodu objeví Bůh Otec? Jelikož se všichni shodují, že při Kristově druhém příchodu se objeví Ježíš, a nikoli Otec, původní význam byl ten druhý, a nikoli první. To je důležitý bod, o kterém je třeba hovořit se Svědky Jehovovými.

Řečtina Jana Zlatoústého byla tak výmluvná, že mu říkali „Chrysostomos“, což znamená „zlatoústý“. Před svou mučednickou smrtí v roce 407 n. l. také napsal k tomuto verši, že se v žádném případě nemůže jednat o „zjevení“ Otce.

Správná je tedy odpověď (b), a tento verš se tedy vztahuje k Ježíši jako k Bohu.

Otázka: Jak mohli Titus a Timoteus v Tt 2:15 a 1 Tim 4:12 zabránit tomu, aby je někdo pohrdal?

Odpověď: Měli se, nakolik to bylo možné, bránit tomu, aby na ně ostatní křesťané či lidé zvenčí pohlíželi s pohrdáním kvůli jejich mládí.

Pavel to zmiňuje na dvou místech, kde oslovuje dva různé lidi, takže to považoval za důležitý potenciální problém. Když se Pavel rozhodl vyslat Timotea a Tita, možná nevybral ty, kteří působili nejimpozantněji, ale to ani nemusel. Pavel chtěl vybrat ty nejlepší lidi, které mohl vyslat. Někdy může být naše služba a pověst oslabena veřejným pohrdáním ze strany jiných lidí. Měli byste bránit svou pověst, ale aniž byste se sami nechali stáhnout do bahna.

Otázka: V Tt 3,1 už krétské křesťany pravděpodobně většinu těchto věcí slyšeli. Jak můžeme lidem užitečně připomenout věci, které již znají?
Odpověď: Můžete poselství zopakovat jinými slovy. Uvědomte si však, že existují zcela odlišné způsoby, jak poselství sdělit. Můžete informace předat ve formě osnovy, nebo můžete vyprávět příběhy. Můžete uvést příklady toho, jak se něčím řídit, nebo naopak příklady lidí, kteří se tím neřídí. Někdy mohou vaše otázky proniknout hlouběji do nitra člověka než vaše tvrzení.

Zkuste třeba zjistit, co jiného jim brání v tom, aby se těmito věcmi řídili.

Otázka: Mají křesťané podle Tt 3,1 a Ř 13,1 vždy poslouchat vládu?

Odpověď: Ne. Raní křesťané rozlišovali mezi tím, co s nadsázkou nazývali „legálními zákony“ a „nelegálními zákony“, jako například obětování římskému císaři. Poslouchali všechny zákony, které neporušovaly Boží zákon, ale raději zvolili smrt, než aby se řídili zákony, které byly proti Bohu.

Otázka: Jak se podle Títovi 3:2 můžeme, třeba i neúmyslně, dopustit toho, že neprojevíme pokoru vůči všem?

Odpověď: Nejprve to, co není správná odpověď, a pak ta správná.

Co není správná odpověď: Nedělejte to, co považujete za neúctivé. To je pouze částečná odpověď, protože mohou existovat věci, které bychom nepovažovali za neúctivé, kdyby se staly nám, ale oni je považují za velmi neúctivé. Něco může být pro nás nic vážného a dokonce zábavné, ale pro někoho jiného to může být velká urážka.

Správná odpověď: Chovejte se k nim s úctou tak, jak oni považují za uctivé, pokud to neohrožuje vaše přesvědčení ani poselství. Jako příklad toho, jak neohrozit naše poselství: pokud někdo považuje zakladatele svého náboženství za proroka a ten založil falešné náboženství, nemluvte tak, jako byste souhlasili s tím, že je prorokem. Můžete však respektovat danou osobu, aniž byste respektovali její falešné náboženství.

Buďte mírní a zdvořilí (1. Petr 3:8), neodplácejte zlem za zlo, ale spíše žehnejte (1. Petr 3:9).

Jednou z motivací k trpělivosti vůči druhým je připomenout si, jak pošetilí jsme bývali, než jsme v Pánu dozráli, jak uvádí The Expositor’s Bible Commentary, sv. 11, str. 444.

Neříkejte věci, které je ponižují. Někdo může být přehnaně citlivý na svůj vzhled, sportovní schopnosti, inteligenci, znalosti v určité oblasti, majetek atd., a pokud řeknete něco, co by mohlo jednu z těchto věcí znevážit, možná budete překvapeni, jak se kvůli maličkosti hluboce urazí. A zejména neříkejte něco tak neprozřetelného před někým jiným.

Naslouchejte jejich kritice; možná se mýlíte. Některé připomínky mohou být pravdivé, jiné zcela mimo mísu a některé mohou být sice mimo mísu, ale přesto obsahují část, která je oprávněná. Jedním z důvodů, proč někteří Ježíše odmítli, bylo to, že neodpovídal jejich představě o úspěšném Mesiáši. Možná někdo jiný neodpovídá naší definici úspěchu, ale problém může být právě v naší definici.

Pokud vám někdo něco řekne soukromě, v důvěře, nezraďte jeho důvěru a neříkejte to ostatním, alespoň pokud nešlo o život a smrt nebo jinou vážnou situaci.

Otázka: V Tt 3,2 se píše, že nemáme o nikom mluvit zle, proč tedy Pavel mluvil zle o Fygellovi a Hermogenovi (2 Tim1:15 ) a o Hymenaiovi a Filetovi (2 Tim2:17 )?

Odpověď: Pavel tím nemyslel, že bychom o nikom neměli nikdy mluvit negativně, neboť Ježíš v Matoušovi 23:13–36 nazval farizeje pokrytci, vrahy a plemenem zmijí. Pavel, Jan Křtitel a všichni starozákonní proroci o lidech přesně řekli mnoho negativních věcí.

NIV to překládá jako „nikoho nepomlouvat“. Pomluva je negativní řeč, která je nepravdivá a buď je známo, že je nepravdivá, nebo je vyslovena bez ohledu na to, zda je pravdivá či nikoli.

Říkat o někom něco negativního znamená říkat něco, co by ta osoba nechtěla, abyste řekli. Existuje vhodná doba a místo, kdy to udělat, a také doba a místo, kdy to nedělat. Kdy byste tedy měli říci něco negativního konkrétně o někom? Než o někom řeknete něco negativního, měli byste „hlídat“ svá slova a nic neříkat, pokud to nesplňuje některou z těchto čtyř podmínek.

Je to všechno pravda (nejedná se o pomluvu): Víte, že je to všechno pravda? Pokud je to pravda jen částečně, nebo je pravdivá jen část a nevíte, zda je zbytek pravdivý či nikoli, pak to neříkejte. Pokud je jedna část pravdivá, ale kontext je zavádějící, pak to celkově není pravda.

Je to užitečné nebo nutné: I kdyby to všechno byla pravda, v čem spočívá užitek nebo prospěch pro třetí osobu, která se o tom dozví? Například pokud se třetí osoba chystá uzavřít obchodní dohodu s danou osobou a ta se v minulosti při obchodních jednáních chovala nepoctivě, bylo by pro třetí osobu užitečné to vědět. Pokud však pro třetí osobu není užitečné něco vědět, jako například o minulém hříchu, z něhož se druhá osoba již kála, nemusíte to zmiňovat.

Chce Kristus, abyste to řekli: Je to něco, co by Ježíš chtěl, abyste řekli?

Jaký je váš tón: Mluvíte pravdu v lásce, nebo pravdu z nějakého jiného důvodu? Pokud máte nesprávný tón, pak to, co říkáte, někdy vrhá horší světlo na vás než na danou osobu.

Otázka: Přináší v Tt 3,8 konání dobrých skutků křesťanů prospěch všem, včetně nevěřících?

Odpověď: Při odpovědi je třeba zvážit čtyři body.

1. Pavel v Títovi 3:8 říkal, že praktikování jeho učení je prospěšné pro „ty, kteří uvěřili Bohu“.

2. Křesťané, kteří tyto věci činí, jsou prospěšní pro všechny, včetně nevěřících, a to alespoň dvěma způsoby. Život křesťana, který je důsledným svědkem, je prospěšný pro nevěřící, protože jim pomáhá přivést je ke Kristu.

3. Z praktického hlediska je pomoc křesťanů chudým, sirotkům a utlačovaným prospěšná pro nevěřící. Například v mnoha částech Indie byla kdysi většina nemocnic založena křesťanskými misemi a církvemi.

4. A konečně, křesťané fungují ve společnosti jako sůl a světlo (Matouš 5:13–14). Světlo odhaluje temné věci a sůl může zpomalit proces rozkladu některých věcí.

Otázka: Co se v Tt 3,9 považuje za pošetilé otázky či spory a proč bychom se jim měli vyhýbat?

Odpověď: Otázky, které člověk klade v upřímné snaze poznat pravdu o Bohu nebo ověřit pravdivost něčeho, nejsou pošetilé. Na druhou stranu, pokud odpověď na otázku nemá žádný význam ani pro tazatele, ani pro toho, kdo odpovídá, může to být ztráta času, která odvádí lidi od toho, co by se měli učit.

Otázka: V Tt 3,9–11 a 1 Tim 6,4–5a Pavel vedl spory, debaty nebo přinejmenším dialog s farizeji, saduceji a řeckými polyteisty. Jaký je rozdíl mezi „pošetilým sporem“ a „smysluplným sporem“?

A: Lidé se často pošetile hádají, když ztratí smysl pro nadhled. Jedna z otázek, kterou si lze položit, zní: „No a co?“ Pokud na tom, zda má pravdu jedna strana nebo druhá, vůbec nezáleží, pak možná existují důležitější věci, o kterých byste mohli mluvit.

Slova místo smyslu

Chytání komára a polykání velblouda.

Když kladou větší důraz na metody a postupy než na duchovní skutečnosti

Vytvářejí alegorie z písem, která nejsou alegoriemi.

Ztrácet čas na méně důležité věci a přitom ignorovat ty důležitější.

Věřící, kteří se takto chovají, představují pro církev vážnou hrozbu. Pokud někdo není věřící, ale kacíř, který odvádí lidi od Krista, měl by být z církve vyloučen, nebo by se od něj mělo odstoupit, jak říká 1. Timoteovi 6:5. Zde by však měl být z církve vyloučen i ten, kdo vyvolává rozkol, i když je to věřící. To by měli učinit starší církve (ne jen jedna osoba). Mělo by se tak stát až poté, co ho nejprve varují a pokusí se ho napravit.

Otázka: Měli by být podle Títovi 3:10 členové církve, kteří žijí v hříchu, napomínáni v pokoře, nebo by měli být vyloučeni, jak uvádí 1. Korinťanům 5:5?

Odpověď: Obojí je součástí procesu, ale je třeba pochopit rozdíl mezi napomenutím a pokáráním. Napomenutí znamená informovat někoho, že se chová špatně, když si toho není vědom, a napomenutí také znamená pomoci někomu, kdo se potýká s návykovým hříchem a přišel požádat o pomoc. Pokárání znamená znovu varovat někoho, kdo vědomě pokračuje ve špatném jednání.

Člen sboru by měl být pokorně napomenut, pokud se dopouští neúmyslného špatného jednání nebo požádá o pomoc. Člen sboru by měl být pokárán a poté vyloučen, pokud setrvává ve vzpouře.

Otázka: Co víme o městě Nikopolis z Títovi 3:12?

Odpověď: Pavel se tam chystal přezimovat, než se vydal do Dalmácie (2. Timoteovi 4:10), v dnešním Chorvatsku a Bosně; toto bylo nejvýznamnější z měst zvaných Nikopolis. Toto Nikopolis bylo velkým přístavem v Epiru na západním pobřeží Řecka (v dnešním Řecku). Bylo nazýváno „Nikopolis“, což znamená „město vítězství“, protože ho založil Octavian (budoucí císař Augustus) poté, co v roce 31 př. n. l. porazil Marka Antonia v námořní bitvě v Aktském zálivu nedaleko tohoto místa. V Kilikii a Thrákii existovalo ještě šest dalších menších měst s názvem Nikopolis, ale toto je jediné přístavní město, které by leželo na Pavlově trase.

Vzhledem k tomu, že Pavel zvažoval, kde přezimovat, naznačuje to, že v době, kdy psal list Titovi, nebyl vězněm.

Nikopolis bylo strategickým městem pro postup do Dalmácie. V listu Titovi3:12 Pavel požádal Tita, aby se s ním setkal v Nikopolis, a ve 2. listu Timoteovi4:10 Pavel uvádí, že Titus odešel do Dalmácie. Tato stopa naznačuje, že 2. list Timoteovi byl napsán až po listu Titovi.

Otázka: Kdo byl Zenas, ten právník, o kterém se píše v Tt 3,13?

Odpověď: O Zenasovi víme pouze na základě tohoto verše. Jméno by mohlo být zkrácenou formou jména Zenodorus nebo Zenodotus. Jeden z prvních knihovníků Alexandrijské knihovny, který žil dlouho před touto dobou, se jmenoval Zenodotus. Jméno by mohlo znamenat „dar Dia“ nebo „dárce Dia“, tj. Dia moudrosti. Jelikož se tedy jeho jméno vztahovalo k Zeusovi, byl téměř jistě Řek, nikoli Žid, Říman nebo Egypťan. Právníci v té době pracovali stejně jako dnes – zastupovali klienty v soudních sporech a sepisovali dokumenty. Existuje jeden slavný soudní případ, kdy právník úspěšně zastupoval klienta, ten mu však odmítl zaplatit, a tak se právník druhý den vrátil a vystoupil proti svému klientovi.

Více informací najdete na https://www.abarim-publications.com/Meaning/Zenas.html.

Otázka: Jak se podle Tt 3,14 můžeme „naučit“ vytrvat v dobrých skutcích nebo se jim věnovat?

Odpověď: Některé dobré skutky pro vás možná nejsou tak přirozené; možná se musíte změnit. Můžete je učinit přirozenějšími tím, že je budete praktikovat. Dlouhou dobu jsem se setkával s někým, kdo se později stal křesťanem, a ten se rozhodl uspořádat oslavu pro kolegu z práce, který čekal dítě. Nebyli blízcí přátelé a ten kolega pro něj nemohl nic udělat, ale nikdo jiný mu takovou oslavu neuspořádal. Jak řekl po skončení oslavy: „Myslím, že to bylo poprvé, co jsem pro někoho udělal něco dobrého!“

Otázka: Kdo jsou v Tt 3,14 „naši lidé“?

Odpověď: Jsou to spolukřesťané bez ohledu na jejich rasu, etnický původ, pohlaví, bohatství nebo společenské postavení. Pavel neřekl věřícím, aby naléhali na svět, aby konal dobré skutky, ale v jistém smyslu jim řekl, aby naléhali na „naše lidi“, tedy na ostatní křesťany, aby konali dobré skutky.

Otázka: Kde byl Pavel, když psal Titovi (Tt 3,15)?

Odpověď: Jednu nápovědu máme ve verši 15. Pavel říká: „Všichni, kdo jsou se mnou“, což by neřekl, kdyby byl uprostřed velké skupiny lidí v místním sboru. Pavel tedy pravděpodobně cestoval a lidé, kteří byli s ním, byli jeho společníci. Domníváme se, že se nacházel v okolí Korintu.

Otázka: Jaký je pro nás hlavní přínos listu Titovi v kapitole 3?

Odpověď: Čtením listu Titovi se můžete naučit být zbožnější, ale přesto vám může uniknout hlavní myšlenka. Hlavní myšlenkou není to, jak být zbožnější, ale spíše to, jak můžete pomoci ostatním věřícím, aby byli zbožnější. List Titovi je knihou pro pastory. Všichni zralí křesťané, muži i ženy, by však v jistém smyslu měli být pastory, i když možná nemáme formální povolání pastora. Máme být pastory a pomáhat vést svou rodinu, mladší věřící v církvi i křesťany a nekřesťany, s nimiž se setkáváme. Tato schopnost, tedy být dobrým pastorem, není dovedností, kterou mladší věřící nutně potřebují nebo mají, ale je to něco, co bychom měli rozvíjet, jak zrajeme v Pánu.

Otázka: Jak víme, že knihu Títovi skutečně napsal Pavel?

Odpověď: Říká to Titus 1:1 a raná církev nikdy nezpochybňovala, že knihu Titus napsal Pavel. Klement Alexandrijský zmiňuje, že Pavel napsal Titus ve svém díle Stromata (193–202 n. l.), kniha 1, kap. 14, str. 313. Pavel napsal list Titovi po roce 64 n. l.

Otázka: Jak můžeme u listu Titovi vědět, zda to, co máme dnes, je spolehlivým zachováním toho, co bylo původně napsáno?

A: Existují přinejmenším tři důvody.

1. Bůh slíbil, že zachová své slovo v Izaiášovi 55,10–11; Izaiášovi 59,21; Izaiášovi 40,6–8; 1. Petrově 1,24–25 a Matoušovi 24,35.

2. Svědectví rané církve. Autoři rané církve až do prvního nicejského koncilu (325 n. l.) citovali z listu Titovi asi 22krát, nepočítáme-li narážky. Citovali 33 % listu Titovi, přičemž zlomkové verše počítali jako zlomky. To je 15,04 z celkových 46 veršů.

Zde je jedenáct autorů z doby před Nicejským koncilem, kteří odkazovali na verše z Listu Titovi.

Klement Římský (96–98 n. l.) cituje polovinu verše Titovi 3:1b: „Nikdy jste nešetřili žádným skutkem milosrdenství, neboť jste byli ‚připraveni ke každému dobrému skutku‘.“ (6 ze 13 slov) 1. Klement, kap. 2, sv. 1, str. 5

Klement Římský (96–98 n. l.) – Rejstřík díla Ante-Nicene Fathers, svazek 1, uvádí také odkazy na Titovi 1:2 a2:14 , avšak jedná se o velmi slabé narážky.

Ignác Antiochijský (cca 110–117 n. l.) naráží na Titovi 1:2 slovy „před počátkem času“. Ignácův list Magnesijcům, kap. 6, str. 61

Irenaeus z Lyonu (182–188 n. l.) cituje část Tita 3:10 s tím, že je od Pavla. Irenaeus, Proti herezím, kniha 1, kap. 16.3, str. 341

Muratoriho kánon (170–210 n. l.), ANF sv. 5, str. 603, zmiňuje Pavlův list Titovi, stejně jako dalších 12 Pavlových listů.

Klement Alexandrijský (193–202 n. l.) cituje verše z Titova listu 1:12, 13 jako slova Pavla. Stromata, kniha 1, kap. 14, str. 313

Tertullian (206/207 n. l.) zmiňuje dva listy Timoteovi a jeden list Titovi v díle Pět knih proti Marcionovi, kniha 5, kap. 21, str. 473

Tertullian (198–220 n. l.) naráží na Titovi 3:10,11 a uvádí, že je to „Titu“, v díle O předpisech proti kacířům, kap. 6, str. 245

Hippolyt (222–235/6 n. l.) cituje polovinu verše z Titovi 2:13. „Traktát o Kristu a Antikristu“, kap. 65, str. 219

Origenes (kolem 240 n. l.) píše: „Ale Pavel, apoštol z Izraele, který je podle spravedlnosti Zákona bezúhonný, říká“ a cituje Tita 3:3. Homilie o Jeremiášovi, homilie 5, kap. 1, str. 41 (přeložil Jeroným)

Novatian (250–257 n. l.) cituje celý verš z Titovi 1:15. O židovských pokrmech, kap. 5, str. 648.

Cyprián byl biskupem v Kartágu od cca roku 248 až do své mučednické smrti v roce 258 n. l. Cituje z listu Titovi, který jednoduše nazývá „List Titovi“, v „Cypriánových pojednáních“, pojednání 12, třetí kniha, 78, str. 552.

Cyprián z Kartága (cca 246–258 n. l.) zmiňuje Pavla jako autora Efezským, Prvního listu Timoteovi a Listu Titovi v díle „Cypriánovy spisy“, spis 12, třetí kniha – „Svědectví“, kap. 70–78, str. 552.

Dionýsius Alexandrijský (246–265 n. l.) cituje Titovi 3:10 jako Pavlovo dílo. Komentář k Kazateli, kap. 3.9, str. 114

Více než 35 autorů po Nicejském koncilu

Eusebius z Cesareje (318–339/340 n. l.)

Athanasius z Alexandrie (367 n. l.) uvádí seznam knih Nového zákona ve Svátečním dopise 39, str. 552

Cheltenhamský kánon (= Mommsenův katalog) (cca 360–370 n. l.) odkazuje na list Titovi

Hilarius z Poitiers (355–367/368 n. l.) cituje Titovi 1:9–10 jako dílo „blahoslaveného apoštola Pavla“ v díle O Trojici, kniha 8, kap. 1, s. 137

„Synopsis Scripturae Sacrae“ (350–370 n. l. nebo 5. století) zmiňuje Pavlův list Titovi jako součást Nového zákona. Cituje z Titovi 1,1–2a.

Schizmatický Lucifer z Cagliari/Calaris (370/371 n. l.) odkazuje na Titovi 1:10

Efraim Syrský (350–378 n. l.)

Basil z Kappadokie (357–378/379 n. l.)

Synoda v Laodiceji (ve Frýgii) (343–381 n. l.) v kánonu 60 na str. 159 uvádí seznam knih Starého a Nového zákona. Kánon 59 na str. 158 stanoví, že v kostele smí být čteny pouze kanonické knihy Starého a Nového zákona.

Ambrosiaster (po r. 384 n. l.) odkazuje na Titovi 1,4.10 (3,1)

Cyril Jeruzalémský (cca 349–386 n. l.) cituje v přednášce 1.2, str. 104, verš z Titovi 2,11 jako slova Pavla

Ambrož Milánský (370–390 n. l.) cituje celý verš z Titovi 2:1 jako slova apoštola. Kniha „Povinnosti duchovenstva“, sv. 1, kap. 10, str. 6

Gregor z Nazianzu (330–391 n. l.) cituje polovinu verše z listu Titovi

Pacian z Barcelony (342–379/392 n. l.)

Amfilochios v díle „Iambi ad Seleucum“ (zemřel 394 n. l.) odkazuje na list Titovi

Gregor z Nyssy (cca 356–397 n. l.) zmiňuje Titovi 2:13 jako „napsané svému učedníkovi Titovi“ v díle Proti Eunomiovi, kniha 11, kap. 2, str. 232

Gregor z Nyssy (cca 356–397 n. l.) odkazuje na Titovi 2:9 jako na text apoštola v díle Proti Eunomiovi, kniha 2, kapitola 14, str. 130

Didymus Slepý (398 n. l.) označuje Titovi 1,5–9 za text apoštola adresovaný Titovi. Komentář k Zachariášovi 8, str. 162

Syrská Kniha kroků (Liber Graduum) (350–400 n. l.) cituje polovinu verše z listu Titovi

Syrský katalog sv. Kateřiny (cca 400 n. l.) zmiňuje list Titovi.

Epifanius ze Salamisu (360–403 n. l.) zmiňuje Filemona, Židům, dva listy Timoteovi, Titovi, Římanům, Galatským, Filipským a Efezským. Panarion, oddíl 3, ze scholionů 1 a 5, str. 334

Papež Inocenc I. z Říma (cca 405 n. l.) zmiňuje list Titovi.

Rufinův Komentář k Apoštolskému vyznání víry (374–406 n. l.) odkazuje na Pavlovy listy, čímž implicitně zahrnuje i List Titovi.

Jan Zlatoústý (396 n. l.) sepsal šest kázání o listu Titovi, která se dochovala. V prvním kázání uvádí, že Pavel napsal list Titovi, jednomu ze svých společníků.

Jan Zlatoústý (-407 n. l.) napsal výklady k evangeliu podle Jana, k Listu Římanům, k 1. a 2. listu Korinťanům, k Listu Galatským, k Listu Efezským, k Listu Koloským, k Listu Filipským, k 1. a 2. listu Tesalonickým, k 1. a 2. listu Timoteovi, k Listu Titovi, k Listu Filemonovi a k Listu Židům.

Kartáginský koncil (218 biskupů) (393–419 n. l.) zmiňuje list Titovi.

Jeroným (373–420 n. l.) rozebírá knihy Nového zákona. Konkrétně se zabývá každým ze čtyř evangelií, Pavlovými listy sedmi církvím, Listem Židům, Pavlovými listy Timoteovi, Titovi a Filemonovi. Jeroným poté rozebírá Skutky apoštolů. Následně se zabývá sedmi epištolami Jakuba, Petra, Jana a Judy. Nakonec se zabývá Zjevením svatého Jana. Dopis 53, kap. 9, s. 101–102.

Sozomen (370/380–425 n. l.) nazývá List Titovi1:15 Božím slovem. Sozomenova Církevní historie, kniha 1, kap. 11, s. 247

Augustin z Hippa (388–430 n. l.) uvádí, že list Titovi napsal Pavel. O odpuštění hříchů a křtu, kap. 49, s. 33. Odkazuje také na Tit 2,10; 3,1

Jan Cassian (419–430 n. l.) cituje v díle „Sedm knih“, kniha 2.5, str. 559, verše Tit 2,11–13 jako Pavlův text

Vincenc z Lerins (cca 434 n. l.)

Sokratesova „Církevní historie“ (cca 400–439 n. l.) odkazuje na list Titovi jako na dílo apoštola.

Euthalius ze Sulcy (kolem r. 450 n. l.)

Speculum (5. století)

Theodoret z Kyrusu (423–458 n. l.) zmiňuje List Titovi

Papež Lev I. z Říma (440–461 n. l.) označuje jeden verš v listu Titovi za apoštolský

Prosper z Akvitánie (425–465 n. l.) označuje Titovi 3:3–5 jako slova Tita

Mezi heretiky a padělanými knihami

Enkratitský kacíř Tatian (–177 n. l.) cituje čtvrtinu listu Titovi1:12 : „ačkoli někdo říká, že Kréťané jsou lháři.“ Tatianův projev k Řekům, kap. 27, str. 76

Kacíř Pelagius (416–418 n. l.) odkazuje na Tita 1:10; (3:15)

Pelagiánský kacíř Theodor z Mopsuestie (392–423/429 n. l.)

Všechny tyto texty máme k dispozici i dnes.

Kacíř Marcion odmítl list Titovi, stejně jako mnoho dalších knih Bible

3. Nejstarší rukopisy listu Titovi, které máme k dispozici, vykazují drobné rukopisné odchylky, avšak žádné teologicky významné chyby.

str. 32 Titovi 1:11–15; 2:3–8 (druhá polovina 2. století) Publikace The Complete Text of the Earliest New Testament Manuscripts obsahuje na str. 124 fotografii části str. 32.

kolem roku 200 n. l. – 1968 – Text Nového zákona.

str. 61 Římanům 16:23,25–27; 1. Korinťanům 1:1–2, 2–6; 5:1–3, 5–6, 9–13; Filipským 3:5–9, 12–16, Koloským 1:3–7, 9–13, 1. Tesalonickým 1:2–3; Titovi 3:1–5, 8–11, 14–15; Filemonovi 4–7. cca 700 n. l.

kolem roku 700 n. l. – 1968 – Text Nového zákona.

kolem roku 700 n. l. – 1975 – Aland a kol., třetí vydání.

kolem roku 700 n. l. – 1998 – Aland a kol., čtvrté revidované vydání.

Sinaiticus [Si] 340–350 n. l.

Titus nebyl ve Vaticanu zachován

Alexandrinus [A] kolem roku 450 n. l.

Bohairská koptská verze [Boh] 3./4. století

Sahidská koptská verze [Sah] 3./4. století

I Washington D.C., 5. století (Titus2:10 , další?)

Gotický 493–555 n. l.

Efraimův reskript [C] 5. století

Claromontanus [D] 5./6. století

Etiopština [Eth] od cca 500 n. l.

Více informací o raných rukopisech Tita najdete na stránce www.BibleQuery.org/TitusManuscripts.html.